GAME OVER /Dejttem/

II.

"Co to má znamenat?" Zavrčel znechuceně Matyáš. Pohlédl na kamaráda, který se němě rozhlížel kolem, oči měl zamlžené, nepřítomné.
"Dominiku," Snažil se upoutat jeho pozornost, ruce mu dal na ramena a pronikavě se mu zadíval do očí. "To bude jen nějaký hloupý vtip, jasný? Za těma dveřma nemůže být nic děsivýho."
Na Dominika jeho uklidňující slova fungovala, jeho modré oči mu poskytovaly pocit bezpečí. Ruce na jeho ramenách, jako by ho mohly ochránit před vším zlem na světě.
"Možná, že když se vrátíme zpátky do toho výtahu..." Matyáš ho pustil, aby odešel zkontrolovat případnou únikovou cestu a společně s ním Dominika opustil i opojivý pocit klidu.
Blonďákovi se tam ale nepodařilo najít nic, co by umožňovalo výtah znovu použít. S narůstajícím pocitem neklidu se vrátil zpět k Domčovi.
"Myslíš..." Zavahal, nechtějíc si připustit své obavy. "že je to přesně ten hotel?" S Dominikem ani na vteřinu nenavážal oční kontakt, místo toho se rozhlížel všude kolem, jako by se snažil odkrýt nejmenší detail, který by se neshodoval s úvodem hry.
"To se dá zjistit." Odpověděl nejistě černovlasý. Kde je ten jeho odpor k mysterióznu teď?
Obešel Matyho a zaplul k postranímu vchodu recepce. Aby se dostal na ten malý plac, kde se vydávají klíče pro hosty, musel prolést skrz překážející stojan na kufry.
"Protože jestli se máme dostat dál, tak tady musí být..." Přemýšlel nahlas, zatímco prohrabával přihrádky na klíče. Z jedné z nich vytáhl klíč s visačkou, zvedl ho tak, aby na něj viděl i Matyáš.
"Klíč od prvních dveří." Doplní Dominikova slova Matyáš a pohlédne na staromódní dveře trůnící pár metrů od repčního koutu nesoucí stejný nápis, jako vysačka u klíčů. 0001.
Matyáše přepadly zlé předtuchy. To opravdu budou muset pokračovat? Sáhl si do kapsy pro složený papír a v rychlosti si jej přečetl znovu, zatímco se Dominik skrz rozházené kufry hrabal pryč z recepce.
"Proč by něco takového někdo psal?" Uvažoval, když papír strkal zpět do kapsy.
"Kdo by to proboha psal?" Soustředěně svraštil čelo nízký kamarád. "Všechno z té hry je přece smyšlené, nemůže nám vyhrožovat něco, co neexistuje." Zavrtěl hlavou.
Matymu to nedávalo smysl. Jako všechno tady.
"Můžu ten klíč?" Vyzval Dominika pomocí nastavení ruky. Ochotně mu ho dal, chvíli na to už se Matyáš dychtivě snažil odemknout dveře. Jestli má věřit v nepřátelské jevy, kterého můžou na místě připravit o život, musí je vidět na vlastní oči, jinak nemá důvod se chytat čehokoli, co se píše na to zvráceném papíře.
Dveře se za doprovodu vrzání otevřely a oběma chlapcům se naskytl pohled na téměř prázdnou místnost. Jen její okraje lemovaly dvě skříně a pár stolů.
"Jestli to bude opravdu fungovat jako v Doors," Zabručel Matyáš a nechal svého kamaráda, aby ho jen slepě následoval. "Tak budeme teď několik místností v pohodě. Ty první nebejvaj těžký." Konstatoval a přecházel po místnosti. Zastavil se u jednoho ze stolů. "Musíme hledat zdroje světla, nebo peníze, jestli nám tady k něčemu budou." Prohrabal všechny šuplíky, co stůl měl, ale nikde nic. Zkusil druhý, a hned z první zásuvky vytáhl zapalovač a škrtnul s ním vysoko u svého obličeje. "A až budu venku, tak tomu vtipálkovi, co nás sem dostal nakopu řiť."
Matymu bylo jasné, že nejpozději v následující místnosti na ně někdo vybafne a bude se smát nad jejich pověrčivostí, takže ze stolu na konci místnosti sebral klíč s nápisem 0002 a odemkl jím druhé dveře. Avšak následující místnost se nesla v podobném duchu - spousta rozházeného nábytku, žádná okna, zato světla prozatím akorát. Ale nikdo, kdo by přerušil napjatou atmosféru, nikdo, kdo by je odsud dostal.
Pokoj třetí byl o něco méně prostornější. Dominik přistoupil k jedné skříni stojící přes roh místnosti tvaru L. Otevřel ji se směsí nedůveřivosti a opatrnosti.
"Maty" Křikl, ani se neohlédl.
"Máš něco?" Přispěchal druhý.
Černovlasý ukážal na skříň. "Je z poloviny zabarikádovaná." Zvedl pohled k Matymu, který stál hned za ním. "Oba se tam nevejdeme, budeme se muset schovávat zvlášť. Tak jako ve hře."
Matyáš pevně semknul rty.
"Doufal jsem, že to bude jednodušší."
Dominika znepokojila vrstva pochybností v jeho hlase. Na prázdno polkl a otočil se směrem k Matymu. Lehce zaklonil hlavu, aby se mu mohl podívat do nebesky modrých očí. Na mysli mu vytanula ta slova z papíru. Smrt, nestvůry, skutečnost.
"Maty, co když se nám něco stane? Co když to fakt nemusíme přežít?" Přiznal svoje obavy váhavým hlasem. Matyášovy oči se na něj dívaly, jako by ho neměly víckrát spatřit. Viděl v nich směs pochopení, ale i nejistoty.
"Neboj, vždyť ani nevíme, jestli tady na nás něco čeká." Uklidňoval ho, zatímco si ho přitahoval do objetí, přesně jak Dominik doufal. Jeho blízkost mu dodávala něco, co nic jiného nemohlo. Něco, o co nechtěl nikdy přijít. Objetí mu opětoval.
"Není tu čeho se bát." Zamumlal Matyáš, když si k sobě Domču přivinul tak, aby mu mohl strčit obličej do vlasů. On sám byl prozatím skeptický vůči tomuhle místu, ale věděl, že Dominik má naprosto jiné vnímání světa okolo. Matyáš byl od přírody psychicky odolnější, než jeho kamarád. Dominik se často stresoval a né vždy to snášel dobře. Vždycky říkával, že to nic není, že to zvládá. Ale Matymu bylo jasné, že to je horší, než Domča kdy přiznal. Někdy už poznal, že mu není dobře, a vždy se mu taky snažil pomoct, jenže Dominik mu to nikdy nedovolil. Matyáš tu pro něj vždycky byl, aby se mu svět zdál v těhle chvílích snesitelnější. A hodlal ho ochránit i tady.
"Musíme jít, jestli chceme zjistit, o co tu skutečně jde." Odtáhl se, aby se mu mohl podívat do očí. "Dostaneme se nějakým způsobem ven, nic nám v tom nemůže zabránit." Usmál se. Pro Dominika to bylo povzbudivé a zároveň tak bolestivé. Nedokázal si představit, že by se Matymu něco stalo přímo před jeho očima. Ale měl pravdu, nebylo se čeho bát. Nic zatím nenasvědšovalo tomu, že by zde něco žilo, natož aby jim něco šlo po krku.
Na oplátku jen přikývl a s úsměvem plným naděje na rtech se vydal k dalším dveřím.