GAME OVER /Dejttem/

III.

Pokoj 0004 taktéž nebyl ničím vzrušující. Jen úzká místnost, po které byly rozházené kufry a stojany na ně tak, aby ztížily průchod ke dveřím 0005.
Když Dominik dveře otevřel, něco už bylo jinak. Místnost nebyla klidná, nýbrž chaotická takovým způsobem, který Dominik znal. Bylo tu něco, co předpovídalo příchod něčeho děsivého. Cosi, jako by je varovalo...
"Em... SVĚTLA! ZABLIKALA!" Vyjekl ze zvyku černovlasý a otočil svůj pohled dozadu, aby si Matyáš pospíšil. "Rychle, musíme se schovat!" Rozběhl se ke skříni u pravé stěny a počkal na kamaráda, než doběhne k té naproti.
"Vždyť to nemusí nic znamenat." Prohodil Matyáš klidně. Otočil se směrem k předchozím dveřím a zaposlouchal se. Až když se vzduchem rozeznělo přibližující se burácení se Matyáš otočil s překvapeným výrazem ve tváři. Až do posledního momentu tomu nevěřil. Nebylo čemu, nic nedokazovalo, že by tu měli mít společnost. Mezitím se rachot přibližoval, každou chvíli by je měl přijít pohltit. Podlaha se jim chvěla pod nohama, jako by se příchozího bála stejně jako oni.
"Teď!" Křikl Dominik, jeho hlas se pomalu vytrácel a splýval s pronikavým zvukem děsu.
Oba naráz vlezli do skříní a pevně za sebou zavřeli. Ten zvuk se přibližoval, až to bylo k nesnesení. Netrvalo dlouho a skulinou, která se tvořila mezi dveřmi od skříně oba zahlédli, jak temnota pohltila celý pokoj. Oblak vzmítajícího se prachu rychlostí světla zmizel v dáli a s ním i uši rvoucí řev. Matyášovi tlouklo srdce, jako by se mu mohlo z těla vyprostit.

Rush. Spěchá napříč hotelem a zabíjí všechno, co mu příjde do cesty.

Matyáš pomalu otevřel dveře své skrýše a rozhlížel se okolo. V místnosti panovala tma, jak Rush rozmlátil všechna světla. Co jim ale od něj bylo k užitku, byly rozražené dveře od pokoje 0006.
"Domino?" Šeptl do tmavého prázdna. Přes místnost naproti němu se ozvalo zavrzání.
"Je to pravda." Vydechl Dominik. Teď už mu to jeho kamarád vyvrátit nemohl.
"Asi to budeme muset projít." Povzdechl si. "Kde jsi?"
Tomka udělal pár kroků vpřed a natáhl ruku, aby svého přítele snáz našel. Zavadil o jeho bok, až to Dominika vyděsilo.
"Kurva! To mi nedělej. Když vím, že tu jsme se smyšlenými monstry se budu lekat i vlastní tkaničky od bot." Pokusil se o úšklebek, ale jeho nepovedený výsledek se stejně ztratil v husté tmě, což dotyčný neviděl. Blonďatý chlapec ignoroval jeho slova, chytil ho za zápěstí a táhl ke dveřím.
Následující pokoj jen v rychlosti proběhli, nechtěli se zdržovat v té tajuplné tmě, už jen protože věděli, co se v ní může skrývat.
Jakmile se ocitli v místnoti 0007, Matyáš pustil Dominikovu ruku.
"Počkej," Vypísknul černovlasý. "Nemáš náhodou ten zapalovač?" Matyáš se k němu otočil a sáhl do kapsy své šedé mikiny. Zapalovač v ní skutečně měl, proč ho tedy nenapadlo ho použít?
"Bože, já jsem idiot. Sorry, mohli jsme se tam porozhlédnout." Zanadával.
"V pohodě, alespoň ho budeme šetřit do dalších místností. Určitě to bude postupem času víc potřeba." Přikývnul. "Prohledáme to tady."
Tato místnost byla rozlehlejší a prostornější. Každý z chlapců se ujmul jiného stolu s šuplíky. Matyáš z jedné zásuvky vytáhl kus křehkého papíru, podle všeho to byla papírová bankovka. Dvaceti koruna. Taková sice neexistuje, ale mohlo by to nahrazovat kovové peníze, které znal ze hry. O to praktičtější, když jsou z lehčího materiálu. Schoval ji do kapsy, počkal na Dominika a společně se vydali otevřít dveře 0008.
Po jejich otevření se zdála místnost tmavá, jen skrze okna, za kterými panovala bouřka vycházelo krátkodobé světlo z blesků.
Jenže chvíli na to ozářilo zadní část pokoje jemné fialové světlo. Matyášovi ale bylo hned jasné, že není přátelské. Jeho mínění se vzápětí potvrdilo, když se na konci místnosti utvořil oblak dýmu, jako kdyby se zhmotňovalo zlo...