GAME OVER /Dejttem/

XXI.

Museli se držet u sebe, aby viděli na cestu, ovšem ani Matyášův zapalovač už nevydával tolik světla. První kliku, kterou Matyáš nahmatal stiskl a otevřel.
Pokoj 0067 byl znovu ponořen do tmy, až si Dominik říkal, jestli ta jedna osvětlená místnost nebyla nějaká chyba. Nicméně podle zvuků vycházejících z levé strany usoudil, že tam bude pokoj navíc pro nalezení klíče, takže se tam i bez světla vrhnul. Za dveřmi byla ta známá místnost s vysokými okny, velkým stolem a křesly. Díky lehkému průsvitu z oken a občasnému blesku viděl poměrně dobře před sebe. Ten déšť bubnující o parapety mu připomínal nechvalnou vzpomínku na Matyáše v bezvědomí.
Došel ke stolu a po jeho prohledání byl konečně o jeden zapalovač těžší.
"Dominiku!" K otevřeným dveřím se přihnal Matyáš a jakmile černovlasého spatřil, silou zabouchl dveře. Držel kliku, dokud se za dveřmi neprohnala směsice rachotu a zemětřesení.
"Co tady dělal?" Černovlasý vykročil ke svému kamarádovi. "Vždyť jsem nic neslyšel a světla problikávat ani nemohla."
"No to se nedivím, přes tenhle kravál jsi to ani slyšet nemohl." Ukázal na okna a neutichající déšť za nimi.
"Takže klíč nepotřebujeme." Oba kluci opustili místnost, která jim zachránila život a pokračovali do dveří 0068. Ona, i další místnost 0069 byly jen tmavé, ničím zajímavé pokoje. Překvapení přišlo až v pokoji 0070 v podobě osvětlené místnosti, což se v vzápětí odůvodnilo blikajícími lustry.
Pokoj byl malý a dvě skříně stály skoro naproti sobě, jen jedna z nich byla blíže dveřím 0071. Černovlasý šel hned k té bližší, Matyáš došel dozadu a oba počkali na správný moment. Ale tentokrát z dálky nepřicházelo burácení, to se neblížil zhmotněný hrom, byl to spíš ohlušující jekot. Bylo to něco jiného, čím blíž to bylo, tím to bylo Matyášovi povědomější.
"Je to Ambush! Teď!" Zakřičel. Měl to tak dobře naplánované, byl by schovaný přesně na čas. Jenže se přepočítal. Jak mohl vědět, že zrovna tohle byla ta jedna vyvolená skříň? Hned jak skříň otevřel, vyřítila se na něj černobílá postava. Nebyla celá, byla to jen hlava, jejíchž krk mizel jako kouř. Entita měla duté oči bez zorniček a čtvrtinu obličeje zahalenou ve tmě.

Jack. Nezabíjí svoje objeti, pouze se je snaží k smrti vyděsit.

Blonďák se zařváním dopadl na záda na dřevěnou podlahu. Kéž by ho z toho pádu jen všechno bolelo, on se ale nemohl nadechnout. Musel si vyrazit dech. Věděl, že je Ambush už příliš blízko, než by se zvedl, zase by ležel na zemi. Proto si dal rychle paži před oči, aby si uchránil aspoň obličej, přetočil se na bok a dal si kolena téměř k bradě, jako by se nad mohl jen tak schovat. Ambush musel být kousek od něj, slyšel jeho jekot tak živě, jenže dál nepokračoval. Ani se ho nedotkl, ale stále ječel. Matyáš sebral odvahu si odkrýt oči.
Stál před ním Dominik, byl otočený zády k němu, takže si Matyáš skoro nevšiml, že v pevně natažených rukách svíral krucifix. A přímo před ním ve dveřích se vzpírala Ambushova ječící hlava. Tohle monstrum se od ostatních lišilo jednou věcí. Většina z nich se totiž znepokojivě usmívala, zatímco on měl ústa s řadou zubů svisle roztáhlá do výkřiku. Byl vlastně jen bledá, částečně rozpixelovaná tvář podobně nebezpečná jako Rush, né-li více. Toho Matyáš poznal na vlastní kůži, teď by si to zopakoval pokaždé, kdy by se Ambush odrazil.
Ze země povstaly řetězy a upnuly se kolem řádící entity. Ta už mohla jen naposledy vyjeknout, až to otřáslo celým hotelem, pak ji řetězy vtáhly do země a podlaha se za ní zavřela. Dominik vykázal monstrum z hotelu.
"Já-já děkuju." Konečně se nadechl. Zvedl se do sedu, ale tentokrát to byl Dominik, který mu s lehkým úsměvem nabídl ruku.
"Hlavně, že se nic nestalo." Odhodil zlomený kříž, už by jim byl k ničemu. "To byl Jack?"
"No jo. Tys to viděl?"
"Škvírou, a taky jsem tě slyšel řvát."
"Tak jo," Matyáš se nervózně rozhlédl kolem sebe, až mu pohled padl na kříž na zemi. "Ale přišli jsme o krucifix. Takhle brzo je to škoda, měl sis ho šetřit."
"Kam? Do hrobu?" Jeho zdvihnuté obočí poukazovalo na paradox těch slov.
"Vždyť víš, že posledních deset pokojů bude vůbec nejtěžších, bude nám to tam chybět."
"To se mi snad jen zdá." Zavrtěl nevěřícně hlavou černovlasý kluk. "To si fakt myslíš, že bych tě nechal se zase vykoupat ve vlastní krvi? Stačilo, že jsem to podělal jednou, znova už by to nebyla chyba, ale vražda."
Než Matyáš vůbec stihl otevřít pusu s námitkou, že by mu pořád zbýval jeden život, Dominik už kráčel ke dveřím se slovy: "Půjdeme, než se zase stihneme navzájem vytočit."
0071 byla stejně tmavá místnost, jako každá jiná, jen s tím rozdílem, že něco v zadu na stěně tak křiklavě zářilo. Jak se přibližovali, bylo čím dál tím jasnější, že je to bělmo oka. Seekovy oči.
Stejně, jako čísla na dveřích, kterými procházeli, se v přímé úměře zvyšoval i počet Seekovo očí na stěnách, až svým zářením v podstatě osvětlovaly pokoje. V každém oku se proplétaly mrtvolně černé žilky a každé na ně z fleku černé hmoty hledělo. Tuto sérii pokojů ukončila místnost 0075 v podobě chodby s vysokým stropem, okny a dlouhým kobercem. Každý, kdo se sem dostane už musí vědět, co to znamená.
"Tak na tohle jsem se těšil." Pronesl Dominik s povzdechem. Sarkasmus ho neopustil ani na tomhle místě.