GAME OVER /Dejttem/

VI.

Matyáš s jistotou otevřel dveře a začal shánět klíč, peníze, nebo zdroj světla. Dominik ho co nevidět dohnal.
Jakmile vstoupili do šestnácté místnosti a chopili se prohledávat šuplíky, Dominik si náhle vzpomněl.
"Hele, myslíš, že když najdeme náplast, tak se nám třeba vymaže jedna smrt?"
Matyáš nevěděl, co na to má odpovědět. Doteď nerozuměl některým věcem tady a obával se, jestli se zde vůbec může spolehnout na pravidla, která znal ze hry.
"Hm... To nevím, našel jsi nějakou?"
Dominik zavrtěl hlavou a odebral se dál.
Když odemykal dveře 0017, zahlédl škvírou pod nimi modrofialové světlo. Otočil se na Matyho s vážným výrazem. "Teď žádný blbosti, jasný?"
Matyáš přikývl a oba vešli do tmavé místnosti, které vládne pouze fialová záře. Dominikovi skočilo srdce až do krku, když okolo monstra procházeli. Najednou chápal, proč bylo pro Matyho tak znepokojující se tam nedívat.
Ohlédl se za sebe, jak si Matyáš vede - ruce měl v kapsách a pohled měl zabodnutý do země.
Takhle došli až ke dveřím, když ale Dominik vzal za kliku, dveře se neotevřeli.
"Do hajzlu" Sykl.
"Počkej, najdu ho." Oznámil blonďák a otočil se vstříc tmavé místnosti. Škrtnul zapalovačem a začal prohledávat šuplíky. Za žádnou cenu se tam nepodívat. Opakoval si v duchu, když přikládal zapalovač těsně ke dřevu v důsledku mizerného světla, co z něj vycházelo.
Konečně posvítil na plíšek s vyrytým číslem 0018. Zdvihne klíč a rychlým krokem vyrazí ke dveřím. Dominik mu uhne a společně se dostanou do osmnácté místnosti.
Místnost je plná zabarikádovaných dveří bez čísel - téměř všechny mají přes sebe několik přibitých prken. Jen dveře s číslem 0019 vyčnívají, oproti ostatním nevypadají tak zašle a nemají na sobě jedinou zábranu.
Dominik bez váhání přistoupil ke dveřím a otevřel je, aniž by potřeboval klíč. Matyáš ho s pokrčením ramen následoval.
Pokoj připomínal malý sál, jako vystřihnutý z hororu. Venku zasáhl blesk a změnil tak tmu na šero a na podlahu promítnul světelné obdélníky od oken. Matyáše znepokojila přítomnost pouze jedné skříně. Na chvíli se zadíval na zpětné dveře, ale nenašel ani nezaslechl jediný náznak, co by svědčil o příchodu Rushe. Otočil se zpět k Domčovi ve chvíli, kdy za oknem zasáhl blesk, který na vteřinu nasvítil jeho zubožený krk. Matyáše ale zarazil fakt, že až na pár stékajících rudých pramínků měl rány už téměř zaschlé.
"Jak je to možný?" Došel k němu, aniž by spustil oči z rozdrásané kůže.
"Co?" Nechápavě se na něj podíval.
"Jak to, že ti to už nekrvácí?"
Černovlasý si opatrně sáhl na krk a překvapeně vykulil oči, když se dotkl čerstvě vytvořeného strupu. "To nevím, nechápu to. Vždyť taková rána by musela zasychat o dost dýl." Zavrtěl hlavou.
Matyáš pevně semknul rty, aby nevypustil z pusy to první, co mu přišlo na jazyk, ale to by nesmělo Dominika napadnout to samé.
"Tohle místo je prokletý." Rozhlédl se kolem a pustil se ke dveřím. "Prosím, že to nebudeme muset procházet celé." Zasténal, ale pokračoval dál.
Jakmile dveře otevřel, světla se maniakálně rozblikají.
Oba chlapci se nejdřív podívají jeden na druhého, pak na dvě skříně postavené vedle sebe.
"Ty druhá, já první." Zadrmolil Maty co nejjednodušeji a oba se nastejno rozběhli k úkrytu - blonďák do první skříně, černovlasý do druhé.
Nad hlavami se jim rozhoupají lustry a okolní nábytek se dá do pohybu. Podlaha se začne opět třást, ale o dost dřív, než by měla. Matyáš naposledy pohledem zachytí Dominikovu bledou tvář, než se ztratí v temnotě skříně. Na poslední chvíli zabouchne dveře, hned na to spatří škvírou mezi nimi ostře zářivé zelené světlo doprovázené ohlušujícím jekotem. Naskočí mu husí kůže. Vždyť ho od toho monstra dělil jen pochybný plát zchátralého dřeva...
Otevřel skříň a rychle zaklepal na tu Dominikovu. "Vylez!"
Sotva Dominik vystrčil hlavu z bezpečí, jekot se začal vracet ze stejné strany, odkud zmizel. "Teď už zalez."
Jen co za sebou zabouchnou dveře, opakuje se celý výjev znovu. Křiklavě zelená je oslepuje, uširvoucí jekot je ohlušuje.

Ambush. Podobně jako Rush se prohání hotelem, akorát se 2 - 6 odrazí.

Entita si razí cestu hotelem a bere s sebou všechno živé. Bytost se ještě jednou prožene pokojem a pak zmizí v dálce. Hotel postupně utichá, zatímco místnost pohlcuje tma.
Obě skříně se naráz otevřou a blonďák ihned škrtne zapalovačem.
"V pohodě?" Vypálí zděšeně Matyáš, pátraje modrýma očima v Dominikově výrazu, na který sotva viděl.
"Asi- Jo, jsem. Jen to byl trochu zmatek." Zavrtí hlavou, přičemž se mu začnou vlnit krvavé rány od nátlaku kostí.
"Promiň, myslel jsem... nevěděl jsem, jestli nás něco nemůže vyhodit ze skříně. Víš přece, jak to funguje." Konec poslední věty zní jako zaražení se na poslední chvíli, protože měl v úmyslu pokračovat. Víš přece, jak to funguje ve hře. Jenže to by vůbec nemuselo odpovídat tomuhle místu. Tady to nebylo jako ve hře, tady to bylo tak... skutečné.
Dominik na nic nečekal a prosmekl se pod nakloněnou skříní, která v důsledku Ambushovo řádění částečně blokovala již vyražené dveře. Pokoj byl naprosto ponořený ve tmě, což Dominika donutilo vytáhnout z kapsy i jeho zapalovač. Poskytoval mizerné světlo, ale i napříč tomu, jak to černovlasého rozčilovalo držel jazyk za zuby a prohledával každý centimetr místnosti. Otevřel šuplík a jeho prsty spočinuly na něčem studeném a kovovém.
"Do hajzlu!" Celým hotelem se roznese zděšený výkřik. "Co to má kurva znamenat!?"
Černovlasý v rychlosti sáhne po šperháku a hned na to se rozběhne za křikem. Doteď si neuvědomil, jak je tahle místnost velká.
"Maty?" Hlesne nazpátek a máchá kolem sebe zapalovačem, jenže to zpropadené světlo téměř nikam nedosvítí. Potřeboval by baterku.
"PSST!" Ozve se mu přímo za ramenem. Ne, znovu už ne... Vyschne mu v krku, i přesto ví, že se musí otočit. V mžiku změní kurz a máchne před sebou zapalovačem, jenže ten neosvítí svými teplým světlem malou slizkou nestvůru, která by se na něj za každých okolností zubatě usmívala, hned na to vyjekla a zmizela ve tmě. Naopak nasvítí pohlednou tvář s mužskými rysy a neupravené blond vlasy. "Tohle mi ten sráč udělal přímo u ucha." Zatne zuby a na čele mu vyjede nepatrná žilka.
"Udělal ti něco?" Zajímá se druhý a prohlíží si Matyho netknutou tvář.
"Nestihl to."
Dominik na sobě nedá znát úlevu, která se mu rozlila po těle, jakmile to řekl. Jen ho chytí za ruku a při cestě pryč mu vysvětlí, že už se tu nemusí déle zdržovat, poněvadž našel šperhák.
"Ty ses činil, zatímco já jsem se nechával jen vyděsit." Pronese v pokoji s číslem 0022.
"To víš, Screeche už jsem viděl, tak mě po druhý už nezajímal." Pronese jako vtip, ale pak se zamračí. "Jak můžeš být tak v pohodě? Právě tě k smrti vyděsila nestvůra a ty si z toho děláš srandu."
Matyáš uhne pohledem, aby jeho kamarád neviděl stín, co se mu ve tváři musel objevit. Tady už bylo světlo, nemohl se skrýt ve tmě. Bál se, a jak. Ale od začátku téhle prapodivné hry, nebo minimálně od chvíle, kdy tomuhle všemu začal věřit se zapřísáhl, že je oba dostane živé domů a co se týkalo Dominika, platilo to i o psychickém zdraví. Kdyby teď začal strachy vyvádět, ani jednomu z nich by to nepomohlo. Zvedne zrak, ale mimoděk mu spočine na krku svého kamaráda.