GAME OVER /Dejttem/

XX.

"Hm?" Zvedl hlavu. Bylo zvláštní se mu moct po takové době za světla podívat do očí. Chybělo mu to. Chyběl mu on.
"Co se tam dole stalo? Něco tě vyděsilo." Na to Dominik svěsil hlavu a proploužil se kolem Matyáše k rohu místnosti, byla to zase ta ve tvaru obráceného L.
"Já... mám spíš pocit, že děsím sám sebe." Blonďákovi nic nebránilo udělat pár kroků k němu. "Jak to myslíš?"
"To moje hlava. Dělá si co chce, v jednu chvíli jsem měl tak pomatené myšlenky, že jsem si nebyl jistý, jestli ještě žiju." Zvedl oči nahoru, k těm temně modrým, zvadlým, hledal v nich pochopení. "Úplně jsem se přestal orientovat, neměl jsem se čeho chytit, bloudil jsem v kruzích. Možná... by ani nebylo potřeba žádné monstrum, abych zahynul."
"Nechtěl jsem tě nechat samotného, je mi to líto." V těch očích se mihla upřímná bolest a soucit. "Přísahám ti, že pokud to bude jen trochu možné, postarám se o to, aby ses takhle necítil. Je mi příšerně, když tě takhle vidím." Oči se mu začínaly lesknout, měli by pokračovat, než se mu stihnou zalít slzami. "A neboj, dneska tady nikdo nezemře."
"Dneska možná, ale na tomhle místě může být den zrovna tak dlouhý jako hodina. Možná jsme tu už týden a nevíme o tom. Maty nemusíš mě utěšovat jako malé dítě, je mi jasný, že tady ještě poteče hodně krve a s nejvyšší pravděpodobností bude moje." Pověděl smířeně.
Blonďákovy oči vyzradily všechny jeho pocity, které teď prožíval. Nad vším vládla zoufalá beznaděj. Toho se bál nejvíc, že příjde něco, čemu nebude moct zabránit.
"Já o tebe nechci přijít." Zašeptá, kdyby promluvil o tón hlasitěji, jeho hrdla by se zmocnil pláč.
"Vždyť neumírám." Jeden koutek úst se mu zvedl do znaveného úsměvu. "Neboj, já bych tě tu nenechal." Přiblížil se k němu. Neskutečně moc mu chtěl prokázat svoji náklonnost, ale kromě slov neměl jak. Mohl by ho obejmout, ale to by musel konat rychleji, poněvadž Matyáš ho předběhl. Nakláněl se k němu, přitom pomalu zavíral oči. Tentokrát už Dominik neuhnul, naoplátku Matyáš na nic nečekal. Jejich rty se spojily. Byl to pocit na daleko jiné škále, než ty v předchozích dnech a hodinách. Byl to důkaz, že pořád bylo pro co bojovat, proč to nevzdat. Ten opojivý pocit, to propojení trvalo několik vteřin a silně se jim vrylo do paměti, třebaže už polibek nikdo neprohloubil.
Když se odtáhli, Matyáš se prudce nadechnul a ve tváři se mu mihnul ohromený výraz. "Právě proto bychom už měli jít." Pokyne hlavou ke dveřím. "Každá minuta navíc je nebezpečná."
Zatímco odcházeli ke dveřím, v Dominikovo břiše ještě dováděli motýli. Po dlouhé době mu mysl nezatemňoval strach, přesto mu hlavou probíhala spousta otázek. To toho musel tolik protrpět pro jediný polibek? Je jasné, že kdyby se nebál o svůj život, tak by mu nikdy nepřiznal svoje city. Byl to další možný důvod, proč by tady mohli být?
Tyhle myšlenky z něj vysávaly příliš energie, takže se jich při vstupu do další místnosti pokusil vyvarovat. Teď už se musel znovu ponořit do tmy a realisticky promýšlet každý krok.