GAME OVER /Dejttem/

V.

Následující pokoj byl malý a tmavý. Jednu stranu tvořila vysoká okna, za kterými neustále běsnila bouře.
Matyáš rychle prohledal stůl uprostřed prostoru. V šuplíkách se nacházelo několik bankovek, a když odklopil víko nahoře, našel klíč i zapalovač. Ten svůj rozsvícený si přehodil do pravé ruky, aby se mohl lépe otočit k Domčovi a obojí mu podat.
"Na, vem si ho."
"Dík" Špitnul černovlasý, to tmavé prostředí ho nutilo se otáčet a ujišťovat se, že jsou tu sami.
"Vypadněme co nejrychleji," Jeho pohled spočinul na psacím stroji. "Než se tu zas něco objeví." Zadrmolil a už odemykal další dveře. Za nimi byla jen dlážděná chodba bez ničeho - ani skříně, ani stoly s cennostmi. Neměli tak důvod se tam déle zdržovat.
To stejné platilo o dalším pokoji. Vlastně celý hotel je zrovna nezval k delšímu pobytu.
Naštěstí byla ta místnost aspoň osvětlená, za to byl Dominik obzvlášť vděčný.
Procházeli pokojem, nad hlavami jim zářili staré lustry. Svižnou chůzí došli ke dveřím, když ale vešli, Matyáš udělal tu chybu a zavřel za nimi.
"Sakra" Zaklel Dominik. Najednou před ním stály dvoje dveře s rozdílnými čísly. "Můžeš otevřít ty dveře a podívat se v jakém pokoji jsme?" Otočil se na blonďáka. Ten znovu vzal za kliku, ale zpáteční dveře nepovolily. Zkusil to znovu větší silou a pak ještě jednou. Polila ho vina. Kdyby je nezavřel... Měl si aspoň pamatovat to zatracený číslo.
"Nejde to." Provinile se doploužil k Dominikovi, který se střídavě díval na dveře s číslem 0014 a 0015.

Dupe. Záměrně vytváří falešné místnosti, aby hráče zmátl a číhá na ně v té špatné.

"Podle mě bychom měli jít do čtrnáctky." Zamyslel se Dominik a přistoupil k patřičným dveřím.
"Seš si jistej?"
"Ne," Pokrčil rameny. "Ale k čemu nám bude, když tady budeme jen stát a čumět?"
"Jo, takže chceš radši vlízt do špatných dveří a nechat si vydrápat oči, než abychom to promysleli." Obrátil oči v sloup.
"Kdo říká, že je to špatná cesta? Tak vlez do patnáctky a uvidíme, ale podle mě jsme tak daleko ještě nebyli." Zavrčel. Rozhořčení už ho zase škrábalo v krku.
Matyáš z kapsy vytáhne Dominikův šátek a pevně stiskne ten černobílý kus látky.
"Nemáme životů na plýtvání. To jsi mi řekl! Tak proč se teď chováš tak lehkomyslně?" Zvýšil hlas. V jeho modrých očích se začínala stahovat mračna, jako když příchází nepředpovězená letní bouřka.
"Já se nás jen snažím někam dostat! Tím tvým přemýšlením se dostaneme leda do hrobu." Vykročil k němu, přičemž slova cedil skrz zuby.
"Nené, jen ty se dostaneš do hrobu, jestli budeš takhle pokračovat."
"To říká člověk, kterej měl moc slabou vůli na to, aby se nedíval na monstrum, který ho může zabít." Vytrhl mu šátek z ruky a začal si ho uvazovat kolem hlavy. "Zbývají mi ještě tři životy."
"Fajn, tak si tam jdi! Jsi tu sám za sebe. Až se ti něco stane-" Než to stihl dopovědět, Dominik vzal za kliku a otevřel dveře. Z temnoty za dveřmi se přímo před Domčovo očima objevil zkroucený, svítivě bílý úsměv a v té milisetině Dominikovi došlo, jak hrozně hloupý byl. Pak to natáhlo své dlouhé řezáky a vyjelo to po něm. Odhodilo ho to od dveří, které se hned na to zabouchly. Ucítil zvláštní teplo na svém krku...
"Kurva, Dominiku!" Uslyšel kdesi, byl schopný vnímat jen svůj sípavý dech a bolest sahající od hlavy až po záda, na která těžce dopadl. Sáhl si na krk, nesnesitelně ho pálil. Bříšky prstů se dotkl kapalné hmoty, proč by něco takového měl na krku? Podíval se na své prsty, ze kterých pomalu odkapávala červená tekutina. Z toho pohledu se mu zamotala hlava.
"Dominiku" Přispěchal Matyáš. "Bože! Ty seš takovej idiot, proč jsi to dělal? Proč jsem tě to nechal udělat?" Vyjekl, ale neznělo to jako nadávky. Klekl si k němu a opatrně se dotkl jeho krku. Měl tam tři krvácející šrámy, jako by se po něm ohnala šelma. Byly dlouhé a sahaly od místa pod ohryskem až k lemu trička.
"Omlouvám se." Sykl bolestí, ale oči měl skelné, jako by nevěděl kdo je a co se stalo.
"Nehýbej se." Napomenul ho Matyáš, jednou rukou si promnul oči, aby potlačil slzy a snažil se soustředit na ty rány.
"Není to smrtelný." Prolomil ticho po chvíli.
Musí to být dobře promyšlené. Ty stvůry nesmí zasáhnout životně důležitá místa, tedy né předčasně. Dají jim jasně najevo, že přišli o jeden život, ale neusmrtí je, dokud nepříjdou o všechny tři. Skutečně nemusí přežít.
A tohle byl Dominikův první život.
"Zvládneš vstát?"
Dominik se bez sebemenší reakce díval nahoru na strop a očích se mu jen matně odrážel pokoj kolem, ale žádné emoce. Vůbec se nehnul.
"No tak, Domi." Pobídl ho. Chytil ho za ramena ve snaze ho dostat z šoku. Z toho doteku cítil, jak má napnuté svaly. Rychle mu sáhnul na hrudník, zvedal se příliš rychle.
"Dominiku! Slyšíš mě?" Vzal ho za ramena a jemně s ním zatřásl. Jeho oči se konečně zadívaly na Matyáše a ne jen skrze něj. Zamrkal, konečně se mu vrátil lesk a barva do duhovky. Opatrně přikývnul a vydrápal se na nohy.
"Díky bohu, to byl silnej šok." Oddechl si blonďák. Hned, jak měl Dominik pod kontrolou stabilitu svého těla sklopil hlavu.
"Špatná místnost." Odcitoval. "Měls pravdu." Chytil se za hlavu, na kterou těžce dopadl. Blonďák si ho beze slov přitáhl do objetí a pevně Dominika stiskl. Nechtěl teď nic jiného, než aby to oba ve zdraví přežili, ba dokonce to nechtěl Dominikovi předhazovat jako jeho vinu.
"Nesmíme dovolit, aby nás ta hra rozdělovala. Hádky nám akorát snižujou šanci, že se odtud dostaneme živí." Proto ho přece chtěl obejmout, ne? Aby se zbavili nepříjemného dojmu z hádky.
Odtáhli se od sebe, nikdy moc neměli ve zvyku se objímat, natož dýl než na pár vteřin.
"Můžeme se pohnout dál?"
Dominik bez váhání přikývnul. "Každou vteřinu navíc, co jsme tady mám pocit, že se dobrovolně radši ubodám sám." Procedil skrz zuby. Od jejich objetí se na Matyho ani nepodíval, cítil se mizerně za to, jak se choval.
Ještě, než vešli do pokoje 0015 se Dominik zastavil u holých dveří, které před chvílí otevřel. Dřevěný štítek s číslem z nich spadl, jak se prudce zabouchly. Černovlasý kluk do něj silou kopl až destička přelétla pokoj a narazila do zdi naproti.