Start a Game

23.

Studená voda mi stékala po nezvykle bledém těle. Všechny ty kapky mě uklidňovaly, a já se jich nemohla nabažit. Postupně se voda stávala teplejší, protože byla konečně ohřáta. Sklouzla jsem po sprchové zdi na dlažbu a skoulila jsem se do klubíčka. Hlavu jsem si položila na kolena a zůstala jsem tam jen bezvládně ležet. Myšlenky mi kolovaly hlavou, ale já chtěla jen odpočívat.
***********
Až jsem uznala, že jsem dostatečně očištěna od těch všech věcí, co se staly, vyšla jsem ze sprchy a zabalila jsem se do připraveného, šedého ručníku. Vlasy jsem si vyždímala do poslední kapky a zabalila jsem si je do menšího ručníku, který měl také šedou barvu. Podívala jsem se do zrcadla a světe div se, vypadala jsem  na můj vkus hrozně.

Jak už víte, měla jsem bledou kůži, která by se dala srovnávat se sterilními bílými zdmi z nemocnic. Mé oči vypadaly, jako kdybych už pár dní nespala. Bělma také vypadala nezdravě, ale to mě ani moc netrápilo. Od té doby, co jsem byla s Danielem, jsem nezkoumala své tělo v zrcadle. Také proto jsem se vyděsila, když jsem uviděla tolik modřin a malých ranek, které byly sice od pohledu starší, ale za to ty modřiny jsem si nedokázala vysvětlit.

Poplácala jsem se po rameni a vyšla v ručníku z koupelny. Na posteli jsem měla nějaké delší černé tričko, které mi mohlo být do půlky stehen a kalhoty, které měli tkaničku na zavazování u pasu.

Haha, to mám za to, že mám metr šedesát pět.

Kdyby nebylo té tkaničky, tak by mi kalhoty spadly...a ke všemu jsem si je musela ještě ohrnout. Tričko jsem měla volné, ale bylo lehké a příjemné.

Šla jsem tedy k posteli a zalezla si pod peřinu, která byla strašně příjemná. Pokoušela jsem se usnout, ale nedařilo se mi zklidnit mou úžasně smýšlející mysl.

Proč mě zachránil?

Dá se to považovat jako záchrana?

Nebo to byl jenom policejní případ, kterého se ujal?

Proč mě Daniel nenechal?

A myslel si, že mu skočím na tu jeho hru?

A dost! To se nedá poslouchat!

Někdo zaťukal na dveře.

,,Pojď.“ řekla jsem.

Otevřel tedy dveře a vešel dovnitř.

,,Ty ještě nespíš?“ zeptal se Sylvain.

,,Ne...já jenom mluvím ze spaní.“řekla jsem a zadržovala jsem smích.

,,Hahaha.“ řekl a já totálně vybuchla smíchy.

Sylvain se pro sebe usmál a vydal se směrem ke mně.

,,To jsem tak vtipnej?“ zeptal se a já se jen dál smála.

Ani jsem si nevšimla, že sedí na posteli...

,,Neboj. Já ti nic neudělám. Jsi v bezpečí.“ řekl, když uviděl střípek obavy v mých očích. Ano. Doopravdy jsem se bála.

,,Díky.“ řekla jsem a víc jsem se zachumlala do peřiny.

,,Nemáš zač. Vaši už vědí, že jsi u mne. Zítra zajedeme do Plzně.“ řekl a já pokývala hlavou na náznak souhlasu.

,,Tak už běž spát, ať se zítra můžeš stavit u Stacey , nebo jak se jmenovala .“

,,Dobře. Moc děkuju.“ řekla jsem.

,,Tak dobrou.“ řekl a vstal z postele. Když byl u dveří, poslal mi krásný úsměv.

,,Dobrou.“ řekla jsem a pomalu jsem usnula.

***************

Tady je další díl mé knížky. Celé jsem to musela dělat na počítači, takže jsem nemohla psát ani kurzívou, ani tučně. Určitě to pak opravím, ale teď mi to nepůjde :)

Děkuju moc za přečtení tohoto krátkého *proslovu*. Budu moc ráda za jakýkoliv komentář nebo hlas :)

-Alex ^-^