Start a Game

kapitola 5.

Ach. Je neděle. Ale ...Cože ?! Mám na mobilu nové číslo. A nejde smazat!!!
Dokonce mám od něj nové zprávy.

Unknown :Dobré ráno beruško.
Já: Dobré ráno??
Unknown : Další hra začíná .....

Začala blikat světla. Ach, co to do háje je?! Otočila jsem se směrem ke dveřím a tam on! Ten muž ze včerejška?Ano, on.. Ksakru!

Unknown: Usměj se , začnem si hrát.😘

Já: ????

Vážně nevím, co to má znamenat. Najednou světlo zhaslo úplně a došla mi další zpráva..

Unknown: Máš 10 vteřin na to, aby ses schovala. Pokud tě najdu do minuty, jdeš se mnou.

Já: To není fér! Dyť mám jen 10 sekund!

Unknown: Neboj, zlato. Půjdu dolů, ať máš šanci. Radím ti. Nevěř ničemu a nikomu!

Já: Jak mám věřit tobě?

Unknown : Nevěř😘.

Slyšela jsem kroky. Šel dolů. Začal odpočet.

Unknown:tři...

Unknown:dva...

Unknown:jedna...

Unknown:teď!

Vyběhla jsem. Viděla jsem okno a zjistila, že mám na mobilu zaplou polohu. Vypla jsem ji a pro jistotu jsem dala mobil na postel. Už jen pár sekund! Vyskočila jsem oknem a běžela. Zastavila jsem se u stromu a vylezla nejvýš, co to šlo. Ukryla jsem se asi 5 metrů nad zemí na třešni, pokrytou listím a kvítím. Mňam, jak já miluju třešně.

,,Kde se schovává moje beruška? Už uběhlo dokonce 20 vteřin.“

,,Tak...začíná minuta.“

Hledal všude, ale marně. Byl naštvaný, že jsem si nevzala mobil, přes který by mě mohl rychleji najít. Zbývá mu posledních 10 sekund. Hurá! Aspoň mám šanci! Ovšem můžu mu věřit? Sakra! Uslyšel prasknutí větve. Dyť má ještě 3 vteřiny! Dopr.....

,,Ty seš na stromě ? Ne, tam bys nevylezla. Bojíš se výšek.“

Ach, jakou měl pravdu. Ovšem pro svůj život se rozhodnu i tak.

,,Tak jo. Končím. Vyhrála jsi , tak se ukaž!“

To bych ovšem nesměla být tak vysoko od země.

,,Sakra!“ vykřikla jsem.
,,Ježiši Allis! Co tam děláš? Dyť víš, že se bojíš výšek!“
,,To bych nebyla já, co vyleze takhle vysoko, aby si zachránila svojí čest!“řekla jsem.

,,Asi sama nepolezeš, co?“

,,Asi ne. Tak tu umřu.“

,,Allis..neštvi mě! Neumřeš jen kvůli tomu, že si vylezla tak vysoko a nemůžeš dolů!“

Začal lézt. Ano. Po stromě, na kterém jsem měla v plánu umřít. Najednou se objevil vedle mě.

,,Allis, poslouchej mě a věř mi!“

,,To bys mi ale nesměl říct, že ti nemám věřit.“ ano vysmála jsem se mu, ale co nadělám.

,,Dobře. Když to nejde po dobrém...“ řekl a shodil mě. Ovšem hned můj pád zastavil svou rukou.

Vykřikla jsem hrůzou a zděšením.

Zvedl mě nahoru a navigoval mě, kam mám šlápnout. S jeho pomocí jsem byla dole, na trávě . ŽIVÁ. Ouuu, to bude nadosmrti bolet.

,,Můžeš se mě zeptat na jednu otázku.“

,,Pokud to myslíš doopravdy,tak dobře. Kolik ti je let ?“

,,Bude mi devatenáct..“

,,Ouuu, a ty sleduješ o dva roky mladší holku.“

,,To je moje věc. Už musím jít, ahoj. A nezapomeň na to, že škola pořádá výlet do přírody.“řekl

,,Počkej! Jak o něm víš?!“

,,Vím o tobě vše, zlato. Pápa .“řekl a byl tu tam.