Start a Game

12.

Viděl jsem ji stát. Byla rozklepaná a dívala se na mě. Řekl jsem jim, že má psychickou nemoc, a že se moc omlouvám, že jsme rušili. Vzal jsem ji za ruku a táhnul ji k autu.
---------------
Jsem v háji. Jako kdyby mi četl myšlenky. Já na policii, on taky. Jak se mám dostat domů?

Jeli jsme v autě pěknou půlhodinu. Já ani nevěděla, že jsem toto ušla. Opřela jsem si hlavu o okno a vnímala, jak míjíme další a další domy.

,,Proč si utekla?“ zeptal se.

Ach, jak bych ho ráda zabila na místě.

,,Protože jsem se nudila?“

,,Hm. Já bych z nudy asi neutíkal před svým únoscem. Pokud chceš, abys byla v domě zavřená, tak se o to pokus znovu. Navíc v tvé kartě někdo nejmenovaný napsal, že máš psychickou poruchu, takže....“

,,To si že mě děláš srandu?!“vykřikla jsem.

,,Ne. A neřvi!“

,,Proč mi to děláš?“

,,Protože tě mám rád a nechci, aby sis ublížila.“

,,A čím bych si ublížila?“

,,Tím, že by si neuposlechla.“

...............................................................
Celou cestu jsem poté byl zticha. Nechtěl jsem ji ještě víc vyděsit. Jeli jsme domů. K nám domů.
...............................................................
Další hra😄😘

To jediné jsem našla na zdi. Co by to mělo znamenat, nevím.

Zhasla světla.

Koukala jsem se směrem na dveře.

Byl tam Daniel.

A proč to vím? Tak Allison. Kdo je zrovna na Srí Lance, je čech a má s tebou dům nebo spíš jeho dům? Ano, správně. On.
....................
,,Sedni si.“ řekl.

,,Proč?“

,,Protože to nebyla otázka, Allison. To byl příkaz!“

Tak jsem si tedy sedla.

,,Proč mě nenecháš jít?“

,,Nechceš spíš vědět, jak přežít?“

I přes tu tmu jsem se na něj otočila a vykulila jsem na něj oči. Stál za mnou a hrál si s mými vlasy. Za tu dobu mi zavázal k židli ruce a nohy.

,,Chci vědět, jak se odtud dostanu.“ řekla jsem zcela vážně.

,,Dobrá otázka. Nemůžu ti na ní ale odpovědět.“

,,Jaká je další hra?“

,,A vidíš! Zrovna toto jsem chtěl slyšet.“