Planoucí jiskra

Kapitola 28. - Procitnutí

O ROK POZDĚJI

Dvířka cely se se skřípáním otevřely. Narazily do kamenné zdi a zvuk se odrazil do všech stran. Dolehl mi k uším.

Vzhlédla jsem přes rozpuštěné vlasy přes obličej jen natolik, abych si všimla těžkých černých bot přede mnou. Nadechla jsem se.

Jeho životní energii jsem cítila už z dálky. Každý jeho pohyb, každou jeho žílu, nádech, výdech.

Nádech, výdech.

Skočila jsem po něm. Nečekal to. Ani nemohl. Pohybovala jsem se jako vítr. Srdce živlů ve mně pulzovalo a nabízelo mi živel vzduchu. Hravě jsem ho využila. Stala jsem se jím. Muž nevěděl, kde jsem. Nevěděl, kde se zhmotním. Nevěděl, kam jsem mu zabodla první drápy, cítil jen jak z něho uniká životní síla. Než dopadl na zem zbyla z něj jen vysušená schránka.

Stála jsem nad ním. V uších mi hučelo, jak se jeho životní síla hnala mým tělem do mého středu. K Srdci. Natahovalo se k ní, a když se spojily...Srdce ji pohltilo.

A bylo ticho.

Nezměnilo se nic. Jen má mysl se rozjasnila. Ten muž, Annařin poskok, který se mnou za celý jeden rok ani jednou nepromluvil nebyl obyčejný člověk. To proto na něho nepůsobil můj živel ohně, nebyl v něm život. Byla v něm smrt.

Temnota, kterou jsem z něho vysála se ztratila v Srdci živlů, jako kdyby nikdy neexistovala. Bílé přízraky se mi zjevily před očima. Pohlcovaly mě svýma očima a ukazovaly cestu ven.

Srdce pohltilo temnotu. Avšak já muže chtěla dostat z jiného důvodu.

Vrávoravě jsme se rozešla. Nohy jsem měla odřené, studené a slabé. Mé tělo potřebovalo čerpat sílu z elementálů. Ale obyčejný člověk by také postačil. Vezení okolo mě bylo tiché, prázdné a stěny pokrývala vlhkost. Až po pár metrech mi došlo, že je to mnou. Stahovala se ke mně veškerá voda z okolí. Špinavá voda tekla ze stěn na zem, dešťová voda stékala skulinkami ve zdi a srocovala se mi u nohou. Nezvedala se mi po nohou. Nasávala jsem ji chodidly. Nechodila jsem po vodě, já jsem ji pohlcovala. To stačilo natolik, aby se Srdce uvolilo nesvírat tolik mou duši.

S chraplavým smíchem jsem mu poděkovala.

Stoupala jsem po schodišti, které vedlo do vězení. Obě ruce jsem držela na zdech okolo mě a stoupala vzhůru. Nechala jsem svou sílu rozdrtit kámen a čerpat zemitou moc do sebe. Schody za mnou se začaly bortit a pohřbívaly všechny hrůzy, které vězení za ním představovalo. Bylo mi to jedno, potřebovala jsem jen nakrmit Srdce.

Tentokrát mě uspokojivě pohladilo a má duše se mohla znovu nadechnout. A však ani tehdy nemělo dost.

Dávala jsem mu sílu pramenící ze čtyř elementů. Dala jsem mu zemi, vodu, vzduch s každým silnějším nádechem a oheň. Svůj vlastní oheň, který už si Srdce rok ode mě kradlo. Užíralo ho po malých částech a nárokovalo si jeho plamen.

Až z mého živlu ohně zbyly jen doutnající jiskry.

I tak Srdce nemělo dost. Byla to nezkrotná moc, která poháněla celou říši po tisíce let. Vysmívalo se mi, že si myslím, že ho tímto malým soustem uspokojím. Chtělo svou sílu vrátit. Chtělo se nabít.

Chtělo vládnout.

Moje tělo pro něj nebylo víc než jen schránka. Můj živel byl skoro pryč. Má síla pramenila pouze ze Srdce živlů a má mysl byla zahalena touhou uspokojit jeho požadavky a vymanit mou duši z jeho spárů.

Srdce živlů nebyl dar. Srdce živlů bylo prokletí.

I tak mě konejšivě pohladilo, když si všimlo mých myšlenek. Omlouvalo se mi. Vlilo mi do žil trochu své moci až sem cítila, jak mu ukápla slza z neviditelného oka. Srdce nebylo zlé, jen bylo mocné, patřilo zemi a jejímu nekonečnému zdroji, panovníků, kteří mu jeho sílu navracejí a on jim ji poskytuje nazpět. Koloběh elementů. Koloběh života.