Planoucí jiskra

Kapitola 7. - Ohnivá vražedkyně

„Vážně? Spálila si jí jazyk?" Zasmál se nevěřícně Vidarr.

„Chtěla jsem jí spálit něco mnohem horšího." Annara objala Vidarra kolem ramen a nahnula se nad něj.

Vidarr seděl ve své komnatě a spravoval...cosi. Annara svým živlem zapálila další dvě svíce v tmavém pokoji a Vidarr ji políbil na ruku, aniž by zvedl oči od své práce. Annara měla jeho pokoj vždycky ráda. Byl tak neuspořádaný a chaotický, všude se válely nějaké předměty, látky, nic nemělo své místo, a přesto tu fungoval jakýsi řád. I teď bylo na stole několik předmětů, které připomínaly vázy, příbory, ale i šperky nebo rozházené dopisy s pečeti, které už dávno neexistovaly.

Veškeré světlo pocházelo z několik svící, které zapálila Annara. Dělala to automaticky, pokaždé, když vešla k Vidarrovi. Věděla, že dával přednost šeru před přímým sluncem, anebo si na to už zvykl, protože i přes jeho okno viselo několik rozdílných závěsů.

„Chvilku jsem se obával, že to uděláš." Zasmál se opět. Annara opřela hlavu o jeho a snažila se přijít na to, co dělal.

„Já taky. Myslíš, že je to možné?" Povzdechla si.

„Co přesně?"

„Myslíš, že si Thomas vybere oheň?" Zeptala se. Mudrc odložil předmět a otočil se na židli k ní. Objal ji kolem pasu a zadíval se na ní.

„Takže to tě trápí?"

„Ty víš, co by to znamenalo. Mohl by zrušit tu kletbu..."

„Nemyslím si, že si vybere oheň, můj plameni. Thomas je sice hodně živý a zatím pěkně neposlušný, ale párkrát jsem ho viděl na Wallově lekci a nemyslím si, že by byl bouřlivý a stálý, jako bývá oheň. Thomas je jako proud, jednu chvíli klidně pluje řekou života a v další chvíli přijdou peřeje a hned po nich se jeho proud ustálí. Má převážně chladnou hlavu, a jeho vznětlivost trvá jen chvíli, má dobré a statečné srdce, myslím, že si vybere vodu." Vidarr ji pohladil po tváři a Annara přikývla. Dívala se do jeho krásných očích a měla pocit, že v nich vidí celý svět. A možná, že to byla i pravda.

„Můj plameni? Takže už žádná má královno?"

„Jsi má královna." Zasmál se a přitáhl si ji na klín.

„Jsem Podzimní královna, ne tvoje."

„Ale já jsem král." Zamračil se na ni Vidarr. Annara ho objala kolem krku a prohrábla tmavé vlasy. Vypadal odpočatě a plný síly, byl mladší než před pár měsíci, vypadal sotva o pár let starší, než byla teď ona. Viděla ho i ve starší podobě, záleželo, kolik síly v sobě měl.

Přemýšlela, jaké povinnosti měl mimo zámek.

„Král, který nemá korunu." Upozornila ho. Vidarr se trpce zasmál.

„Ale mám ten nejcennější klenot v celé zemi." Políbil ji a Annara se odtáhla.

„Neměli jsme se náhodou probírat mou lekci? Dneska jsem třeba naprosto nezáměrně spálila jedné hraběnce jazyk, neskutečné, jak svůj živel nedokážu ovládat." Posmutnila Annara a Vidarr se zasmál.

„Dnes ne, mám ještě nějakou práci." Pustil ji a otočil se zpátky ke stolu. Annara přešla ke svíčce a prstem si s ní začala hrát.

Přemýšlela o slovech hraběnky a o tom, jak si ostatní mysleli, že Thomas není králův syn. Přitom mu byly pouze čtyři a oni usuzovali z jeho hravosti...

Annara se otočila a pozorovala svého mladého muže při práci. Jak se mu napínají svaly na rukou, jak svými prsty stokrát objíždí obliny věci ve svých dlaních, jak ji přikládá ke světlu, aby na ni něco lépe viděl...

V bezpečí stínu si přiložila ruku na břicho a zvedla se v ní nervozita. Dnes víc, než jindy ji pochybnosti hraběnky zasáhly. Annara tyhle pomluvy vždycky dokázala nevnímat, snadno odrážet a smát se jim, protože nikdy nebyli pravdivé, jenže teď...

Přiložená dlaň ji začala hřát a Annara se dívala na Vidarra, tak krásného a mocného, plného nesmrtelného života, kterého tak milovala. Měla mu to říct, měla mu říct, že s ním čeká dítě.

S ním. Ne s podzimním králem.

Že teď už budou domněnky všech pravdivé. Jestli lidé na podzimním dvoře tušili něco o ní a Vidarrovi ji doteď bylo ukradené. Ať si jí mají za couru, která dává přednost jinému před svým manželem, který ji chtěl pouze ovládat a nejraději by ji někde zavřel a držel daleko od světa, bylo ji to jedno, protože tohle všechno padalo na ni a ne na její děti. Jenže tentokrát to bude jiné.

Nervózně se nadechla.

Vidarr se za ní otočil. Vstal od stolu a přešel do stínu k ní. Annara sundala ruku z břicha a usmála se na něj. Byla si jistá, že nikdy v životě už takovou lásku k nikomu cítit nebude. Mimo jejich dětí, a dítě, které v sobě nosila nyní bude tak speciální. Bude jejich.

Plodem čisté lásky a neskutečné moci.

Při té myšlence se rozzářila a Vidarr si ji s úžasem prohlížel.

„Jsi tak krásná, můj plameni." Řekl a přitáhnul si ji k sobě.

„Ty jsi taky...o pár let mladší." Zasmála se a pohladila ho po mladé tváři. Vidarr se široce usmál a Annaře pukalo srdce, když viděla jeho upřímný úsměv.

Tolik ho milovala.

Zvedla ruku a přivolala svůj oheň. Na dlani se ji rozhořel plamen a plápolal mezi nimi. Mudrcovi se zaleskly oči a plamen se v nich odrážel. Sledoval ho jako starého přítele, avšak Annara si všimla ostnu žárlivosti, který se mihl Vidarrovi ve tváři. Podíval se na ni a zpátky na plamen. Annara ho občas pozorovala při svých lekcích a věděla, co s ním oheň dělá. Toužil ho používat, toužil používat každý živel, který v sobě měl, ale pokaždé, když to zkusil mu bylo odpovědí ticho a jeho ozvěna ho provázela ještě několik dní poté. Pokaždé byl zachmuřenější, přesto svůj oheň teď neuhasila. Naopak zvedla Vidarrovu dlaň a přiložila ji na svou až mezi jejich dlaněmi plápolal oheň a jeho příjemné teplo jim prostupovalo tělem.

„Cítíš něco?" Zeptala se Annara. Vidarr se na ni podíval a usmál se.

„Jednou tvou kletbu zrušíme, budeš volný a spálíš celý tenhle svět na popel za to, co ti udělal." Řekla mu pevně. Vidarr svůj úsměv prohloubil a v očích mu potemnělo.

„Ty má ohnivá vražedkyně." Políbil ji.

„Doufám, že mi uděláš laskavost a jako první se odměníš mému manželovi." Zasmála se.

„Odměním každého, na koho si ukážeš." Plamen jim mezi dlaněmi zapulzoval.

„Nedovolí mi odejít. Už jsou to dva týdny a já byla nejdál u kašny. Hlídá mě jako psa. Stráže jsou všude, dokonce za mnou poslal lékaře, aby zjistil, co mohu jíst, jestli mi náhodou něco neubližuje, přitom jen chtěl zjistit, jestli mi něco nedává ještě větší sílu, jestli je něco, co by proti mně mohl použít." Vzlykla Annara. Vidarr ji vjel rukou do vlasů.

„Jestli to nebude tím, že si mu naposledy vyhrožovala jeho smrtí. A demonstrovala si to na ukázce ohnivého kruhu kolem králova krku. A popálila ho tím." Konstatoval.

„Víš, proč jsem to udělala. Víš, do čeho mě nutil..."

„Vím. Vím to, můj plameni, ale musíš být silná, musíš se ovládat, nechci se dívat na to, jak tě jednou skutečně zlomí. Musíš mu ukázat svou sílu, nezkrotnost, jednou mu to všechno vrátíme. Jednou se bude on plazit před námi a prosit o propuštění."

„Jednou budeme vládnout my, má lásko, a žádná síla aničlověk nás nezastaví." Vidarr přitiskl ruku na Annařinu a plamen zhasl. Stejnějako všechny svíce v jeho komnatě a Annara s Vidarrem se naplnooddali sobě. 

_________________________

Další dvě nové kapitolky nás zavedli do minulosti. Jak se Vám tyto flashbacky líbí? Co říkáte na mladou Annaru a Mudrce? :D  

Hlasujte, komentujte, sdílejte, moc si toho vážím <3 

A budu se těšit zase příští týden u dalších kapitol <3