Planoucí jiskra

Kapitola 8. - Férová nabídka

Šlechta. Muži v předražených oblecích s mocí navrch, s manželkami po jejich boku a odsuzovačnými pohledy...

Nechtěla jsem v to sále strávit už ani minutu, ale odejít znamenalo projít kolem všech těch lidí, kteří mě ostražitě sledovali a odhadovali, jak se ke mně mají chovat. Byla jsem nejmocnější osobou v celé Zemi, prakticky už se můj stav roznesl úplně do všech koutů království a nevěděla sem, jak se má stavět k faktu, že ze mě byl najednou výstavní exemplář, na který se všichni jezdili dívat.

„Nejsem obraz, aby si mě někdo dlouhé hodiny prohlížel." Zaprotestovala jsem potichu.

Princ Julian seděl vedle mě na křesle poblíž trůnu a domluvil s nějaký mužem. Ten v rychlosti odstoupil, jako kdyby se bál v mé přítomnosti setrvat jen o chvilku déle.

„Jako kdybych měla smrtelnou nemoc." Prohodila jsem s pohledem na jeho vzdalující se záda.

„Musejí si zvyknout, nestává se každý den, že by..."

„Že by zmrtvýchvstání královna zotročila všechny krále kvůli získání samé podstaty moci, aby ji nakonec dostala mladá holka, která se ani neumí chovat jako princezna?" Podívala jsem se vyčítavě na Juliana. Povzdechnul si.

„Slyšela jsem je, Juliane. Vím, co si o mě povídají, o tom, že jsem se nikdy neuměla správně chovat, že jsem nikdy neměla získat trůn, protože bych ho nejspíš spálila dřív, než bych na něj usedla, že jsou zvědaví, jak je chce zachránit holka, která nedokázala zachránit ani sebe, když ji unesli, a nakonec utekla místo toho, aby se s neskutečnou mocí postavila protivníkovi." A nejhorší bylo, že úplně ve všem měli pravdu.

Julian se podíval do sálu na všechny ty šlechtice, jenže on jejich odsuzovačné pohledy neviděl. Jeho milovali, už teď k němu měli větší důvěru než jeho bratra, který se měl stát králem. Julianovi ta pozornost byla jedno, ale na druhou stranu mu ani nevadila. Jejich přízeň si získal, když mě dva měsíce bez ustání hledal. Zachoval se prý jako pravý vůdce.

„Vím, že je to pro tebe těžké, Lauren..."

„Ne, nevíš." Zavrtěla jsem hlavou. A to byla ta potíž.

Už uplynuly víc, jak dva týdny a já nedostala od své sestry žádnou odpověď. Prosila jsem ji v dopise o pomoc a odpovědí mi bylo ticho. Moje nejmilejší sestra Adele, s kterou jsem si byla nejblíže pro mě neměla odpověď...

A já tu hrála divadlo na šlechtice a poslušné zachráněné princezně. I když mi to nikdo nežral.

„Chtěl bych to vědět, chtěl bych ti porozumět, ale musíš mi k tomu dát příležitost. Uzavíráš se příliš do sebe a nechci na tebe nijak tlačit, víš, že ne, toužím jen po tom ti pomoci. Po tvém boku, stát se součástí tvého nového života, ať už má být, jakkoliv dlouhý. Jen mi dej příležitost to všechno pochopit." Julian se ke mně otočil a upřeně mě pozoroval. V jeho pohledu byla milá naléhavost. Prosba...

„A myslíš, že tohle je nejlepší způsob, jak se s tím vypořádat?" Ukázala jsem rukou do sálu na všechny ty lidi a zábavu, která určitě nebyla na místě.

„To je způsob mého otce." Řekl Julian.

„Tak tohle je špatný způsob, takhle to nedělej." Rozhodila jsem rukama. Když chtěl vědět, co má dělat, tak mu budu dávat rady.

„A co má udělat, Lauren?" Povzdechl si.

„Potřebuju na vzduch, všechno mě to tu dusí." Vstala jsem a zatočila se mi hlava.

„Doprovodím tě." Julian mi nabídnul rámě a pevně semknul rty.

Nemohla jsem na něho být zlá, on za nic nemohl, ba naopak byl tak strašně slušný a hodný i po tom, co jsem ho prakticky od svého příjezdu sem odmítala.