Planoucí jiskra

Kapitola 18. - Bolestivé pravdy

Sesunula jsem se k zemi. Vítr silně vanul otevřeným oknem do mého pokoje. Se zrychleným dechem jsem se vedle něho zvedla a okenice zavřela. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Tak Annara vzala temnou korunu, aby ochránila Leylu? A přitom se jí koruna zmocnila. Začínalo mi to docházet. Dávalo smysl, že jen něco jako byla sama temnota mohla zvrátit něco tak přirozeného, jako byly živly.

Jenže jsem si stále živě vybavovala Annařino prosení. Nejen Bílé přízraky, ale také Vidarra a Podzimního krále. A ani jeden z nich ji nepomohl. Vidarr možná nemohl kvůli své jeho kletbě, ale Podzimní král ji tam nechal. Samotnou, zraněnou a zoufalou.

Najednou jsem cítila všechen vztek, který se v Annaře nahromadil. Cítila bych stejnou zradu. Udělala něco, co bych u ní nikdy nečekala. Klečela před někým a prosila. A stejně zůstala sama.

V hlavě mi vířilo tolik myšlenek. Pravdu, kterou mi srdce ukázalo jsem nemohla nechat jen tak. Leyla o tom musela vědět. Nemohla jsem to před ní tajit. Jenže potom jsem si vzpomněla na tu část s temnotou v ní.

Jak jen jsem ji měla vysvětlit, že v sobě přechovává temnotu, kterou do ni vložila její matka, aby ji udržela na živu?

Celá dobrá minulost Annary se nemohla více vzdalovat osobě, kterou byla teď. A stala se z ní kvůli Temné koruně. Musela jsem zjistit, jak ji vrátit. Třeba tím osvobodím i Annaru.

Aspoň jsem v to doufala. S Annarou by pominulo i zlo a hrozba pro ostatní království. Kdybych zjistila, jak bych mohla sundat Annaře Temnou korunu, mohla bych tím zastavit i blížící se válku. Potom by stačilo jen vládce přesvědčit, aby spojili své živly se zemí. To znělo rozhodně jednodušeji než bojovat s Annarou mocí Srdce živlů, kterou jsem ani neuměla ovládat. Možná, že kdybych se o to snažila pravidelně, prospělo by mi to, ale něco mi říkalo, že ani v tomto ohledu nebude nesmrtelnost náhodná. Ovládnout svůj živel se mi podařilo (ne)šťastnou náhodou, když mě Leyla otrávila, a potom mi stejně musel Mudrc dávat lekce, a teď, když to nebyl a já měla všechny jeho vzpomínky jsem se nedokázala ujistit, jestli jeho pomoc byla vlastně nezištná.

Připadalo mi, že každý měl dvě stránky. Dobrou a špatnou. Mudrc možná Annaru miloval, pomáhal mi, abych ovládla svůj živel, a nakonec přeci jen chtěl udělat správnou věc se záchranou země, ale na druhou stranu to byl on, kdo prahl po nesmrtelnosti, moci všech živlů a chtěl využít vlastní dítě pro svou záchranu. U Annary jsem měla stejný pocit. Nikdo z nich nebyl úplně dobrý ani špatný, jejich cesty provázel osud a sítě jejich příběhů byly propleteny tolika uzly, že je ani sami sobě navzájem nedokázaly rozvázat. A Mudrcův už se navždy utáhl. Annara ten svůj vlivem Temné koruny dál utahovala.

V hlavě se mi tvořil plán, jenže abych ho mohla uskutečnit, potřebovala jsem se postavit i já své osobní hrozbě.

Lásce, kterou jsem v srdci cítila.

Vyšla jsem na chodbu a doufala, že nenápadně proklouznu ven. Zahalila jsem se do pláště s kápí a pohasínala svíce na chodbách, aby mě tma skryla.

„Jdeš za ním?" Ozvalo se za mnou. Zastavila jsem se a v šeru chodby se pootočila k pootevřeným dveřím jednoho z pokojů. Nedokázala jsem se Julianovi podívat do očí. Možná, že jsem byla zbabělec, ale po tom, co jsem mu udělala a řekla mu Leyla jsem nedokázala přijmout fakt, že bych mu mohla svým dalším dotekem ublížit. Líbat se s ním byla chyba a uvědomila jsem si to okamžitě.

Nepodobalo se to ničemu, co jsem uvnitř sebe cítila, když jsem se byť jen podívala na Thomase Thorntona, prince Podzimního království, syna mé úhlavní nepřítelkyně. A když jsem slyšela slova, která mi pověděl Julian, uvědomila jsem si víc než kdy jindy, že by se Thomasem mé srdce chtělo vydat, i kdybych byla vdaná za Juliana.

„Mrzí mě, co jsem ti udělala, nevěděla jsem to." Šeptla jsem. Julian na to dlouho nic neřekl.

„Proč on? Proč mě nedokážeš milovat, Lauren?"

Moje srdce se mi sevřelo. Vybavila se mi stejná slova Podzimního krále, která řekl Annaře. Tohle jsem nechtěla. Jenže pro svůj vlastní klid a naše budoucí přátelství jsem se s tímhle potřebovala jednou pro vždy vypořádat.

Postavit se svým vlastním démonům. Převzít konečně zodpovědnost za své činy a ne jen bezhlavě vymýšlet kličky, jak z nich nejjednodušeji pryč.

Bylo mi smutnu, když jsem si pomyslela, kam se ztratila ta dívka ze Zimního království. Ta která jen dlouhé hodiny proseděla ve dračím sedle a svobodný život. Jenže jsem měla pocit, že teprve když jsem poznala Thomase jsem skutečně začala žít.

Pravda, s ním s mi stali ty nejšílenější věci, ale zažila bych je klidně znovu. Každou jednu vteřinu znovu a znovu, jen kdyby to znamenalo, že bude Thomas po mém boku a já budu cítit jeho přítomnost vedle sebe.

Otočila jsem se k Julianovi a přešla k němu. Bodlo mě zklamání, které se mu zračilo v očích, jenže tentokrát jsem před ním nemohla ucuknout. Zasloužil si vědět pravdu a zasloužil si, aby ho někdo miloval stejně, jako on.

„Vždycky to byl on, Juliane. Už od začátku. Strašně dlouho jsem si nedokázala přiznat, co k němu cítím, byla jsem zaslepená vším špatným, co se mi s ním stalo a taky úctou k tobě. Nechtěla jsem ti ublížit, věř mi. Nedokážu najít slova, kterými bych ti řekla, jak moc si vážím všeho, co jsi pro mě udělal, a že jsem si tě opravdu vzít chtěla. Jenže bych tě nikdy nemilovala, ne tak, jak by sis zasloužil a já...nechci, aby si celý život žil s vědomím, že tvé srdce není naplněné, když ty plníš to mé." V očích se mu zračila bolest, v mých zoufalství, jak jsem potřebovala, aby mi věřil a pochopil, proč tohle dělám.

„Nechtěl jsem mu tě vzít. Jen jsem...chtěl jsem udělat správnou věc." Svěsil hlavu. Pousmála jsem se a vzala jeho ruku do své.

„A taky si ji udělal, a můžeš v ní pokračovat. Ještě není pozdě na to, stát se dobrým králem." Povzbudila jsem ho a prosila ho očima. Věděla jsem, že potřeboval čas se s mými slovy smířit.

„Mé slovo stále platí, Lauren. Udělám vše pro to, abych ti pomohl zachránit tohle království." Stisknul mi dlaň. Zadívala jsem se na něj a usmála se. Úsměv mi oplatil, i když smutnější. Natáhl ke mně ruku a opatrně mě pohladil po tváři, jako kdyby se se mnou loučil.

„Pověs Thorntonovi, že jestli tě vystaví jen jedinému nebezpečí, tak ho budu hledat tak usilovně, jako tebe. Ovšem ne proto, abych si ho vzal." Zasmál se, ale stále v něm byla slyšet bolest. Usmála jsem se očima mu poděkovala.

Když mě Julian nechal bez povšimnutí zmizet z Jarního paláce a já se vkradla do temné noci města přála jsem si, aby našel stejně čistou a laskavou duši, jako byl on sám. A když jsem zaklepala na dveře malého střešního bytu dvou podzimních princů doufala jsem v to samé i pro sebe.