Planoucí jiskra

Kapitola 13. - Zatracené srdce

Možná za to mohly hormony, nebo fakt, že musela přiznat královu pravdu. Annara setřela slzu, která ji stekla do tváře a za ní se začaly hrnout další. Otevřela dveře a pospíchala známou cestou, až se zastavila před Vidarrovými dveřmi. Otevřel ji ještě než na ně stačila zaklepat.

Když viděl její uplakaný obličej, zatáhnul ji dovnitř a pevně ji obejmul. Annara se rozplakala znovu. Vidarr ji držel v náručí, líbal do vlasů a utěšoval něžnými slovy. Vzhlédla k němu a srdce se ji rozbušilo. Tak moc ho milovala. Jeho náruč pro ni představovala nepoznané bezpečí.

„Musím ti něco říct." Řekla Annara. Vidarr se na ni usmál a setřel ji slze z tváře.

„Já to vím." Prohloubil svůj úsměv a přitáhnul si ji k sobě víc.

„Co víš?" Nechápala Annara. Vidarr ji políbil a pohladil její břicho.

„Že jsi těhotná." Usmál se a Annaře z jeho šťastného úsměvu pukalo srdce.

„Ale jak to?" Zasmála se. Samozřejmě, že to věděl, jak si mohla myslet, že by to nepoznal?

„Jsi jeho otec." Řekla mu opatrně. Vidarr se však znovu zasmál a v objetí zvednul Annaru ze země.

„Já vím, cítím jeho moc. Bude tím nejmocnějším elementálem, kterého říše kdy viděla." Zašeptal ji do ucha a zlíbal její obličej a krk.

Annara se štěstím rozesmála a radostně objala Vidarra. Jejího Vidarra, Její lásku. Jak její smutek vystřídalo štěstí. Tenhle moment vypovídal všechno, co před chvílí králi vyčítala. Jak se s Vidarrem cítila milovaná a šťastná.

„Co budeme dělat?" Annara přešla k posteli a opatrně se na ni posadila. Ruku si položila na břicho, a když si Vidarr sedl vedle ní, druhou mu položila na koleno.

„Král to ví?"

„Divila bych se, kdyby tu hádku nikdo neslyšel." Zasmála se hořce. Vidarr ji políbil na čelo.

„Neměla by ses vysilovat. Musíš být silná. Nosíš v sobě poklad této země." Usmál se. Annaře se pod kůži začaly vlnit ohnivé plamínky, jako kdyby ji chtěly říct, že i její živel je šťastný. Tohle necítila s žádným z jejích synů. Už teď dítě v sobě bezmezně milovala. Jenže si vzpomněla na rozhovor s králem a povzdechla si. Stoupla si a došla ke stolu, kde měl Vidarr rozpracované nějaké sošky. Usmála se nad jeho obvyklým nepořádkem.

„Království dítě nepřijme, a mnou opovrhne stejně tak. Král ho nepřijme za své, ani bych to po něm nikdy nechtěla. Zůstávat tu je nebezpečné." Řekla tiše a tíha jejích slov se rozezněla pokojem. Když se však otočila na Vidarra, nevypadal znepokojeně.

Naopak vypadal vitálněji než kdy před tím. Byl mladší než před pár dny, vrásky z jeho tváře opět zmizely a jeho oči se leskly radostí, a ještě něčím dalším. Pocitem, který u něj Annara vídala jen když spolu mluvili o zlomení jeho kletby.

„Jak dlouho to víš?" Annaru přepadl znepokojivý pocit.

„Od začátku." Odpověděl jen. Když Annara nic neříkala usmál se na ni a obměkčil ji soucitným pohledem.

„Věděl jsem, že otěhotníš, můj plameni."

„O čem to mluvíš?" Annara se na Vidarra nechápavě podívala.

„Tvůj živel je nejmocnější ze všech živlů a já jsem sám jejich nositelem. Naše spojení, ze kterého by vzešlo dítě by mu předalo nesmírnou moc, která by se nerovnala žádnému z elementálů. Nerovnala by se ani žádnému z králů. Možná ani mě samotnému, Srdci živlů. Věděl jsem, že když spolu počneme potomka, vše, o co se snažíme se vyřeší." Vidarr se zvedl a přešel k ní. Annara však o krok ustoupila, když ji jeho slova začala docházet.

„Plánoval si to?" Nechápala. Byla si jistá, že se mílí. Že to všechno je jen náhoda z jejich čisté lásky. Ne vykalkulovaný čin.

„Ano. Dělal jsem to pro nás, můj plameni." Vidarr se zastavil pár kroků před ní a usmál se na ni. Jenže Annara se poprvé cítila v pasti. S Vidarrem v pasti. Zavrtěla hlavou, jako kdyby měla své myšlenky pročistit a hlouposti, které ji napadaly z ní dostat ven. Jenže pravda byla, že Annaře jeho slova docházela až příliš jasně.

„Proč si mi o tom neřekl?" Snažila se uklidnit a zadusit ten zrazující pocit, který začínala cítit.

„Je úplně v pořádku, že se ptáš, ale odpověď není důležitá. Co je důležité je tohle." Přistoupil k ní a položil ji ruku na břicho.

A Annara se zděšením zjistila, že se v tu samou noc ptá na stejnou otázku.

„Co s ním chceš udělat?"

Vidarr se na ni zadíval. Jestli cítil její zděšení a pochybnosti, nedal to na sobě znát. Obejmul ji kolem pasu a čelem se dotkl jejího, aby slova, která řekne rezonovala s celým jejím tělem.

„Až si v den Obřadu výběru vybere oheň, zlomí moji kletbu."

Annara se od něj odtrhla a vyděšeně od něho ustoupila. Srdce se ji roztlouklo a nemohla uvěřit tomu, co slyšela. Vidarr ji nechal, byl stále klidný a jen se na ni díval. To nemohla být pravda, to nemohl říct.

„O čem to mluvíš?" Hlas se ji třásl. Potřebovala se uklidnit. Stoupalo v ní horko. Nechápala, co se tu odehrávalo.

„Až získá živel ohně, bude v ní mnohem silnější než v kýmkoli jiném. Až mi ho předá, zlomí tím mou kletbu, a já část srdce předám tobě, abychom spolu mohli žít. Abychom byli spolu, někde daleko, navždy a nikdo nás nemohl rozdělit. Budeme mít všechnu moc země, všech elementů, můžeme si udělat tucet dalších dětí, když si to budeš přát. Hlavní je, že budeme spolu, můj plameni." Vidarr k ní opět přešel a opatrně ji objal. Annara mu však objetí neoplatila.

„Myslela jsem, že jednou tvou kletbu zruším já. Až bych umírala, předala bych ti živel a osvobodili bychom se oba. Zemřela bych a ty bys Srdce vrátil zemi a odešli bychom spolu." Mluvila zastřeně. Měla sevřený krk a bolely ji oči, jak se snažila neplakat. Každé jeho slovo pro ni bylo jako nůž do srdce.

„Proč bych měl Srdce vracet zemi, když ho můžu předat ženě, kterou miluji, žít s ní dokud nás život neomrzí a vládnout světu? Není to snad sen, který sdílíme? Copak jsi se narodila pro něco méně, než aby se ti i nebesa klaněla?" Vidarr vzal její tvář do dlaní a prsty ji hladil po tvářích.

„Tohle je naše příležitost, můj plameni. Budeme žít a vládnout, společně." Pevně se ji díval do očí a Annara cítila tlak jeho dlaní na svém obličeji.

„To dítě zemře. Když ti předá všechen svůj oheň...zemře. Naše dítě..."

„Je to v pořádku, lásko. Podívej se na mě. Je to v pořádku. Osvobodí nás oba." Vidarr ji políbil a pevně k sobě přitisknul. Annara si byla moc dobře vědoma lesku v jeho očích, který zračil vítězství.

Cítila, jak se její břicho přitisklo k Vidarrovu tělu, a nehty mu pevně zaryla do zad. Ne však proto, že k němu chtěla být tak blízko, ale proto, jakou bolest v sobě právě cítila.

To dítě milovala od prvního okamžiku, kdy zjistila, že je těhotná. Vidarr, ona a jejich dítě, mocnější než kdokoliv spolu mohli žít. Bok po boku. A na chvíli si myslela, že to byl důvod Vidarrovi radosti. Bolest ji sevřela srdce tak moc, že se ji z očí opět řinuly slzy. Kousla se do rtu, aby nevzlykla tak moc, až si ho prokousla a ucítila v ústech chuť železa. Vidarr ji něco něžně šeptal do ucha, ale Annara to nevnímala. Nedokázala vnímat ani jedno jeho správně mířené slovo. Cítila jen bolest a prázdnotu.

Její dítě bylo odsouzeno k smrti, aniž by se narodilo. Její krásné dítě, které počala z nehynoucí lásky k osobě, které ho plánoval zabít.

Annara se zadívala na planoucí svíčku za Vidarrovýmizády. A poprvé v jeho přítomnosti zvítězila její zlost před láskou, kterouk němu cítila.