Planoucí jiskra

Kapitola 25. - Opětovné shledání

Došly jsme až k vysoké bráně. Leyla se nepřestávala mračit, tohle místo by nejradši zapálila. A upřímně bych ji v tom velice ráda asistovala, kdyby obyvatelka pevnosti nevládla stejným živlem jako já.

O to to bylo horší. 

Veškerou moji výhodu momentálně představovalo Srdce živlů. A možná Leyla po mém boku. I když na nějaké sympatie Annary vůči její dceři jsem mohla zapomenout.

„Takže...normálně zaklepeme?" Zvedla jsem obočí a dívala se na bránu před námi. Všude kolem nás vládlo naprosté ticho. Jako kdyby i stromy okolo nás utichly.

Náhle zaznělo zakručení.

„Co to bylo?" Ohlédla se za nás Leyla.

„Můj žaludek." Pokrčila jsem rameny.

„Ty teď myslíš na jídlo?" Nevěřícně se na mě podívala Leyla.

„Já ne, ale můj žaludek navštívilo jídlo naposledy včera." Rozhodila jsem rukama.

„Taky ti mohl Thomas něco dát." Protočila oči. Usmála jsem se při vzpomínce na mého manžela. A nechala vzplanout svůj prsten.

„Hodláš jím zamávat mé matce před obličejem? Budeš mít štěstí, jestli ti ten prst neusekne." Odfrkla si Leyla. Schovala jsem ho a přesunula svou pozornost na bránu před námi.

Nevěřím, že jsem se tu ocitla znovu. A dobrovolně. Měla jsem očividně nějaký duševní problém vracet se k věcem, které mi ublížily. Viz můj novomanžel.

„Nevěřím, že by o nás nevěděla. Má oči všude."

„Mudrc věděl o všem. Ne má matka." Namítla Leyla.

„Tvá matka nosí Temnou korunu. Vážně si myslíš, že..."

Najednou se před námi s vrzáním začala otevírat brána. Významně jsem se podívala na Leylu. No co jsem říkala?

Jenže v momentě, kdy se brána otevřela tak, abychom mohly škvírou vidět dovnitř...všechno šlo do kopru. Mohly jsme zapomenout na klidný průchod pevností. Za bránou stálo pět statných mužů, kteří vypadali, že nás přišli zabít. A popravdě to pár minut tak i skutečně bylo. Surově nás popadli za paže, vyzvedli do vzduchu, a i když jsme se bránily, bylo to k ničemu.

Odnášely nás do pevnosti. Stačila jsem si všinout, jak byla pevnost tichá. Už tu neběhaly děti, ani nepracovali lidé. Jako kdyby celá pevnost umřela. Zamrazilo mě. Nevěděla jsem, co to znamená. Vzepřeli se Annaře a odešli?

Brzy to nejspíš zjistím. Muži rozrazily dveře vedoucí do pevnosti a známými chodbami nás vedly dovnitř. Takové opětovné shledání jsem v plánu neměla. Chtěla jsem před Annaru nakráčet se zvednutou hlavou a jistotou, že ji jdu porazit. Jenže takhle to vypadalo, že ona porazila nás.

Rozžehnula se ve mně hořkost a můj živel se probudil. Muži zasténali, když se má kůže rozpálila, jenže už bylo pozdě. Rozrazili další dveře do hlavního přijímacího sálu a než jsem je mohla spálit na uhel hodili mě a Leylu na zem před trůn, na kterém už seděla postava zahalena ve stínech.

Svíce podél stěn začaly postupně zhasínat, až na dvě, které svítily okolo trůnu. Ty se rozžehnuly a odhalily spokojený úsměv panovnice této pevnosti.

Annaře pohrával na tváři spokojený úsměv, když do mě a do své dcery upírala svůj zmijí pohled. Naklonila hlavu a užívala si naše ponížení.

„Měla jsem od tebe větší mínění, drahá Lauren. Nečekala bych, že se mi tak hloupě vzdáš." Hořce se zasmála. Ohrnula jsem nad tou ženou nos.