Planoucí jiskra

Kapitola 3. - Ohnivý slib

Jarní království bylo bohatší než Zimní, alespoň to na mě tak působilo, když jsem procházela zámkem a blyštivost stěn mě nutila zavírat oči, když se do nich opřelo slunce. Možná za to mohl i fakt, že přeci jen jarní královská rodina se skládala z šesti bratrů.

A jednoho z nich jsem si měla vzít.

Zastavila jsem se před velkými dvoukřídlými dveřmi a nechala se strážemi pustit dovnitř. Poslední dobou jsem začínala mít nepříjemný pocit ze všech stráží a zdí kolem sebe. V pevnosti jsem byla uvězněná, a když jsem se z ní konečně dostala, probudila jsem se mezi dalšími stěnami.

Tentokrát jsem ale nebyla uvězněná královnou Annarou a kletbou, kterou jsem měla vlastním životem zrušit, ale prstenem, který mě chladil na mém prstu.

Vešla jsem do hlavního sálu a mé kroky se ozývaly od naleštěné hladké podlahy. Sál byl dlouhý a dvě patra vysoký. Sloupy, které podpíraly strom na svou stranách byly prokládány křišťálem a točily se kolem nich rozkvétající větve. Po pravé straně byla okna a vstup na balkón za nimi, skrze která byl výhled do nádherné rozléhající zahrady. Sál byl světlý a naplněný slunečními paprsky. Naprostý opak od šera a tmy, která panovala na pevnosti v Černém lese. Připadalo mi, že takhle nějak musí vypadat ráj.

Na druhém konci sálu stál trůn. Křeslo s vysokou operkou, do kterého byly zasázeny drahé kameny. Povzdechla jsem si.

Princ Julian se opíral o trůn. Když mě zahlédl odehnal muže, s kterým se bavil a veškerou pozornost upřel na mě. Byl vysoký a štíhlý. Široká ramena a úzký pas očividně zdědily všichni jarní princové. Zajel si rukou do světle hnědých kudrnatých vlasů, které měl delší než posledně a usmál se na mě. Už dříve jsem musela uznat, že Julian byl pohledný, v jeho úsměvu bylo něco roztomilého, co nutilo dívky omdlévat.

Jenže mě z toho spíš těžklo srdce.

„Princezno Lauren, jak se daří?" Přistoupil ke mně a políbil mi ruku. Ať jsem se v něm snažila vidět toho lovce, který mě hledal přes dva měsíce v kuse a miloval lov v Černém lese sebevíc, pravda byla, že ačkoliv to někde v sobě Julian měl, na první pohled byl elegantním princem.

Tak odlišným od mé povahy.

„Jde to." Řekla jsem po chvilce, když jsem si vzpomněla, že se mě na něco ptal.

„Věřím, že musíš být zmatená..." Začal, ale já ho hned s úsměvem přerušila.

„Zmatení je to poslední, co mě tíží." Mávla jsem rukou a myslela to upřímně. Nic zmateného na téhle situaci nebylo. Vše bylo dostatečně jasné.

Nosila jsem v sobě Srdce živlů, měla jsem zachránit království, porazit královnu Annaru a to všechno udělat jako jeho manželka. Možná tajemství Temné koruny bylo zmatené, ale nad tím teď nebyl čas přemýšlet. Alespoň do té doby, než mě odněkud přijde opět pozdravit temný přízrak.

Julian si povzdechl a zadíval se na mě. Měl zvláštně zelené a zemité oči. Jeho živlem byla země a srze oči to vypadalo, jako by jím prostupovala. Julian byl krásný, okouzlující, a tak milý, jenže moje zpropadené srdce muselo patřit nezkrotnému ohni, který představoval Thomas. Při vzpomínce na něj jsem se usmála.

Tváří tvář mému snoubenci jsem myslela na někoho jiného.

„Musíme si promluvit." Řekla jsem rozhodně. Julian zvážněl, ale neopouštěla ho jeho vyrovnanost. Pokynul mi, ať ho následuji.

Vedl mě chodbami zámku, až jsem došli do menší pracovny, která byla předpokojem jeho ložnice. Nijak jsem nezkoumala krásu místnosti, ani světlo, které jí proudilo. Musela jsem si zvyknout, že tu všechno vypadá tak královsky a bohatě. A hlavně na to nebyl ani čas.