UNHEEDED II. ✅

Kapitola 12

Victoria

Byla jsem ráda, že je Feyre konečně zpátky doma. Nebo spíš, že je zase s námi. Otec byl také nadšený, že je Feyre zpátky. Určitě mnohem víc než, když viděl mě. Nechal na návrat Feyre uspořádat ples. Všichni se tam báječně bavili. Teda nejspíše až na mě.

Ano přiznávám se bavilo mě pozorovat to dění kolem, ale abych se toho zúčastnila na to jsem se měla až moc ráda. Navíc... Tanec asi nebude zrovna moje nejsilnější stránka. Pokud teda nechce dotyčný tanečník pošlapat nohy. To by mi možná šlo dost dobře.

Všechny ženy co byli pozvané měli výrazné šaty, jakoby se mezi sebou předháněli, která je bude mít barevnější a větší. V tohle jsem tam byla jedna z výjimek. Na ten ples jsem šla z velké části, kvůli Feyre a taky kvůli tomu, že se pořádal v našem domě.

Už ode dne před plesem se všude pohybovalo služebnictvo a snažilo se co nejdříve a nejlépe připravit na nadcházející ples. Všechno to měla pod dohledem paní Larentová. Správkyně domu. A taky se jí to podařilo udělat úžasné a velkolepé jak si to otec přesně přál.

Na ples mi služebné přinesli vybrat z několika různých střihů a barev šatů. Modré, fialové, zelené, zlaté... S rukávy a bez, čtvercovým výstřihem, lodičkový výstřih...

Žádné z těch šatů se mi nelíbily. Připadali.... Ani nevím. Hrozné, příšerné, přehnané? Prostě mi v nich nepřišlo, že bych to byla já. Připadalo mi, že jsem v nich měla vypadat jako někdo kdo rozhodně nejsem a nikdy jsem nebyla.

Nakonec jsem si vybrala ty nejméně okázalé, takže jsem mezi ostatními nebyla moc viditelná a to mi vyhovalo. Být jako stín. Jako něco a nebo někdo koho si nikdo nevšimne a přesto tam je.

Vzpomněla jsem si na to, jak jsem z prvního plesu na kterém jsem byli a který se pořádal taky utekla. Zpátky k sobě do pokoje. Do bezpečí. Myslela jsem si, že moje nepřítomnost bude přehlédnutá, ale moje nejstarší sestra si ji bohužel všimla a odvedla mě hned zpátky dolů.

,, Nikdo si mě nevšímá, nevšimnou si, že tam nejsem. " odpověděla jsem tenkrát Nestě, když mě chtěla odvést zpátky.

,, Všímají se všeho. Každého detailu a toho, že tam nejsi by si určitě všimli dost rychle. Koukej se tam vrátit. "

Vrátila jsem se tam tenkrát. Ale jen do doby než byli všichni už dost opilý a pak jsem zase nenápadně tentokrát doopravdy zmizela.

Na tohle posledním plese pro Feyre jsem doufala, že si popovídáme a budeme spolu. Spletla jsem se. Hned jak hosté dorazily museli být mými sestrami a otcem všichni představeni. Takže jsem zase zůstala stínem v koutě a všechno sledovala. Elain se bavila se svými přítelkyněmi. Nesta všechno se svým klasickým výrazem sledovala. Otec se bavil s nějakými muži o nějakém obchodu nebo o něčem a Feyre... Ta byla mezi těmi všemi lidmi a snažila se si to užít.

Po nějaké době jsem to celé nevydržela a zmizela. To je asi jediná pomalu věc, která mi jde dobře. Zmizet. Beze slova, bez rozloučení. Přesto, že byl taneční sál a celý dům plný lidí cítila jsem se sama. Jako opuštěné zvíře v nějaké kleci co nemá šanci někam uprchnout. Jediný útočištěm se stal pokoj. Můj pokoj a knihovna plná knih s příběhy, které mě mohli dostat někam úplně jinam. A jako poslední únik pro mě byli moje sny. A hlavně těm co se pořád opakoval dokola. Pokaždé ta samá slova.

,,Odvrhnutá rodinou jednou i druhou, kráčí tmou vpřed s hlavou vztyčenou. Dokud nenarazí na světlo, co září tmou."

Kde narazím na to údajné světlo? Co to vůbec má být? Je to celé nesmysl nebo ta stařena vážně uměla vidět budoucnost a řekla mi tu mojí? Pokud by to nebyla pravda, co by znamenal ten sen s knihovnou? To, že to je vždycky stejné a jen se vždycky dostanu o malý kousek dál. Co by to znamenalo? Co je pro mě to světlo na které narazím tou cestou v tmě?