Život není pohádka

32. Hlavní zákrok je na řadě

Opravdu tomu bylo tak, žádné jiné bolestivé vyšetření se již nekonalo. Dokonce ani odběr krve. ,,Alespoň lépe pro mě." říkala jsem si. Člověk když na něco čeká, jakoby se čas zastavil, to jsem znala z návštěv. Jenže zákrok byla očividně výjimka. Ani jsem se nenadála a už probíhaly přípravy ve velkém. Tedy ne úplně v obrovském stylu, každopádně se ke mně dostaly další pokyny. Jenže to jsem ani netušila, jak moc zrádné. Úkol to byl opravdu velmi složitý. Sestra přinesla k večeru kalíšek s prášky a následně dodala:,,Mončo, teď ještě můžeš jíst a pít, ale od půlnoci už nic, aby se ti během vyšetření neudělalo špatně." já jen se vším souhlasila a poté se věnovala odpočinkovým aktivitám.

Nastalo ráno. Velmi brzké ranní hodiny. Já spala klidným spánkem, když v tom se otevřely dveře mého pokoje a dovnitř vešla osoba. ,,Moničko, zapij si všechny prášky, které máš mít ráno a pak už nepřijímej žádné tekutiny." ,,Dobře." zaznělo z mých polospících hlasivek. Potom jsem mohla ještě nějakou chvilku spát. Víte, když berete léky, je zákrok trochu zábrana. Normálně si všechno zapijete až se probudíte, ale teď to takto nešlo. Kvůli narkóze musel být můj žaludek prázdný. Jenže já to měla ještě o něco obtížnější. Mé léky byly nalačno, ale i po jídle. Každopádně dnes jsem nic z toho neřešila. Jeden den se vůbec nic nestane. Snad.

Lékaři mi již předešlý den řekli, že půjdu na zákrok snad úplně první. To mě uvádělo do rozpaků. Ani se skoro neprobudím a už zase spím. Tak nějak to bude probíhat. Okolo půl sedmé hodiny ráno zazvonil zvonek a sestřičky pustily osobu na oddělení. Ale nebyl to jen tak někdo. Tento člověk patřil ke mně. Už jsem se bála, že dnes budu sama a nikdo z rodičů nepřijde. Naštěstí si to táta zařídil tak, že vše stihl. Dorazil. Toto se moc často nestává a pro něj celá akce není moc běžná. Ale byla jsem ráda, že je tady. Abychom nerušili spící spolubydlící, čekala nás neobvykle prázdná jídelna a tiché chodby oddělení. Nebylo divu, když bylo velmi brzy. Usedla jsem na jednu ze židlí a opřela se. Táta si sedl co nejblíže k té mé. Avšak co bylo zajímavou věcí - papíry. Opravdu hodně obsáhlé papíry. Co jsem mohla na první pohled pochopit, týkaly se mého vyšetření v celkové narkóze. Táta si musel všechno přečíst a následně podepsat souhlas s výkonem. Mám pocit, že se zde dopodrobna nacházelo, jak vše proběhne. Ne ani tak co se bude dít s pacientem - připravit na výkon, podat premedikaci, převést na sálek, podat narkózu, udělat vše potřebné a vrátit na pokoj, jako spíše info, co přesně budou provádět lékaři. Co vše musí podat, na co si dát pozor, jak provést výkon. Přiznám se, že to znělo velmi zajímavě, ale nakonec jsem si nic nečetla, protože bych odborné terminologii stejně nerozuměla. Tak táta vše podepsal a následně odnesl sestrám.

Uplynula delší doba a celé oddělení se začalo probouzet. Sanitářky začaly nosit čaje a snídaně, jenže já nic z toho nemohla. Jediné co mě vynechávalo z jídla a pití byla cedule nad postelí: Bez snídaně. Špatné to bylo také z důvodu mého hladu. Byl stále větší a to samé bych mohla říct o žízni, jenže já nic nemohla. Ani stravu, ani tekutiny. Pouze lehce navlhčit rty. A tak jsem musela jen a jen čekat. Čekat až na mě přijde řada a pojedu někam, kde mi to bylo naprosto cizí. Najednou byla má přání vyslyšena a něco se začalo dít. Přišla sestřička, moje oblíbená, že má pro mě sirup, který sice není moc dobrý, ale musí mi ho dát. ,,Otevři pusu a já ti ho tam stříknu." ,,Fuuj!!" vydala jsem ze sebe po zjištění, že tento sirup je daleko horší než stoptussin. Po této medicíně jsem musela zůstat v posteli a nikam nechodit. Nastala únava. Velmi neobvyklá. Ne jako moje, kdy jsem unavená, ale na nouzový režim dokážu fungovat. Tato únava byla velká a rychlá. Jakoby měla být předehrou narkózy, protože se mi skoro samy zavíraly oční víčka. ,,Ne, musím zůstat co nejdéle vzhůru." řekla jsem si, protože bych nerada usnula a něco promeškala. V tomto stavu čas utíkal úplně jinak. Nevěděla jsem, zda je pryč pět minut nebo patnáct. Vůbec mi to nemyslelo, až tak moc, že mi bylo skoro vše jedno. Bylo mi jedno, že jsem v nemocnici. Bylo mi jedno, že půjdu na zákrok. Nic mě netrápilo a to byl nejspíš hlavní cíl této premedikace.