Život není pohádka

8. Samé bádání

Další dny v nemocnici utíkaly opět o něco pomaleji. Nevím, čím to bylo, ale vždy, když nic nedělám, jako by se zastavil čas. Jednou kouknu na hodiny a je devět hodin. Už po snídani. Dojdu do koupelny, abych si vyčistila zuby, ohlédnu se na kulatou tikající věc na stěně a nemohu uvěřit svým očím! Uplynulo pouze pět minut od posledního kouknutí. To není možné! Co má člověk celou dobu dělat? Skákat, dovádět a tancovat? To těžko, když je pořád unavený. Tak nezbylo nic jiného než zapnout starou známou televizi a doufat, že mě něco zaujme.

Také jsem si musela zvyknout na něco, co tu bylo velice obvyklé. Celkem často se stalo, že přišla sestřička na pokoj. A mohlo to mít různé důvody. První by byl velmi milý. Nestával se často. Občas pouze vešla dovnitř v domnění, že tu něco najde. Když to nenašla, opět odešla. To se mi velmi zamlouvalo.

Jenže pak tu byl i druhý důvod. Ten byl už o něco nepříjemnější. Každé ráno mě překvapila a zeptala se:,,Tak jak pak si včera pila, bylo toho dostatek?" a bohužel se občas stalo, že na papíře byly pouze tři čárky místo čtyř, a tak následovalo poučení o pitném režimu. A to bylo vše. Následně odešla s papírem z minulého dne a přinesla nový na dnešek. A mohlo se začít na novo.

Třetí důvod příchodu patřil mezi nejhorší. Byl pro mne vyslán posel, za kterým jsem musela jít. Takže obout boty, obléci župan, aby nebyla zima a následovat ho. Cesta končila v bílé osvětlené místnosti. Tam se odehrála známá mučicí technika a po dokončení procesu jsem mohla vyrazit zpět do pokoje. Odběr krve mě čekal velmi často. Lékaři asi netušili, co se mnou dělat. Teploty občas 37, jindy skoro 40. Asi se dalo pochopit, že to se jen tak nevidí.

Ale zajímala mě ještě jedna věc. Co dělají s tou spoustou krve? Je z ní něco poznat? Nebo mi ji prostě jen potřebují odebrat? To mi nikdo neřekl. Byla jsem přece teprve ve čtvrté třídě a devítileté dívce nikdo nic nepoví.

Odpoledne nastala další delší část dne. Byla doba svačiny a já měla na stolku pouze ovoce, které mi přidali k obědu. Jenže co když někdo nemá zrovna na něco zdravého pomyšlení?,, To bude o hladu? " říkala jsem si a pak mi do hlavy přiletěla myšlenka., Já mám přece v šuplíku bonbóny!" a tak už jsem se do nich pustila. Nebyly obyčejné. Byli to přeci gumoví medvídci. A ty patřili mezi mé oblíbené. Jenže je to poněkud malé balení. Takže trvalo necelých patnáct minut a už je nikdo v mém pokoji nenašel. Ani jediného. A zásoby sladkého byly pryč.

Jenomže odpoledne nebylo ani zdaleka u konce. Říkala jsem si:,, Co by mě ještě mohlo bavit? " protože po snědení toho sladkého z šuplíku jsem se pořádně nudila. Až mě napadlo, že mám přece v zásuvce jeden trochu starší hnědý blok s nějakou tužkou. A jak už o sobě vím, baví mě psaní různých příběhů. Netrvalo tedy dlouho a už mi hlavou jely myšlenky. Přemýšlela jsem, jak tuto pohádku nazvat. Znala jsem hodně animovaných filmů, tak mě napadlo se trochu inspirovat.,, Co třeba nějaký dopravní prostředek a když ne auto Blesk McQueen, mohlo by to být přece auto Braňák. " a v tu ránu se tužka rozpohybovala. Toto psaní mi vždy dělalo radost. Mohla jsem jít úplně do jiného světa, než je ten nemocniční nebo kde jsou přátelé a rodina. Zkrátka nikdo kromě mě tam nemohl a dělala jsem si, co jsem uznala za vhodné. Někdy jsem na hlavní postavu byla milá, jindy mi přišlo vhodné udělat jí trochu potrpení. Není přece pravda, že když mám problémy, musí je mít i ta hlavní postava? Ale je fakt, že tak zlá jsem nebyla, a proto většinou pouze daná osoba zabloudila nebo prostě něco ztratila.

Večer mě čekala opět kontrola lékařkou. Já se do psaní ovšem tak moc zabrala, že byl blok stále položený na mém lůžku. Co kdyby mě přeci jen něco napadlo a já to zapomněla? To by byla ztracená příležitost. Doktorka tento sešit ovšem zaznamenala a proto jí to nedalo a musela se zeptat:,, Copak to píšeš za příběh? " jenomže já jsem nevěděla, co jí mám odpovědět, protože tato pohádka pro nikoho nebyla a psala jsem si to tak pro sebe. Tak nakonec ze mě vypadlo:,, Píšu pohádku.",, Tak to je skvělé, že něco takového dokážeš. Budu se těšit jak to dopadne. " po otázce jestli ještě něco nepotřebuju s úsměvem odešla na svůj lékařský pokoj. Mám pocit nebo mi spíše něco říkalo, že od této chvíle mě tu každý bude znát jako Monču spisovatelku. Ale vůbec mi to nevadilo, protože takováto kariéra by se mi líbila. Člověk má v podstatě vlastní pracovní dobu. A když se mu něco povede, napíše krásnou knihu, může mít opravdu velký výdělek.