Život není pohádka

11. Nové vazby

Dny ubíhaly, já zůstala doma v posteli, sourozenci chodili do školy, mamka s taťkou do práce. Ani bych nedokázala spočítat, kolik jsem už shlédla filmů. A také kolik čajů už se zalilo horkou vodou. Jenže můj stav se nezlepšil, ba naopak. Netrvalo dlouho a opět se musely uskutečnit další pobyty v nemocnici. Přesně si nevybavuji v jakém pořadí šly za sebou a také, jak daleko od sebe byly. Přeci jen už je od nich opravdu dlouhá doba. Ale jedno si pamatuji moc dobře. Byly tam se mnou různé spolubydlící, na které nejde zapomenout. A víte proč? Pokaždé, když u mě někdo byl, cítila jsem se o něco lépe. Byla možnost komunikace a také pořádné socializace. Takže ve chvíli, kdy nebyla rodina na návštěvě, mohla jsem si povídat s někým dalším. To byla výhra.

Jak tedy proběhl další pobyt? Jednoho dne to vypadalo skoro normálně. Mamka se probudila, chvíli počkala a následně už zavítala do dětského pokoje, aby probudila mé sourozence. Já se budit nemusela, nechodila jsem do školy. Ale kvůli jedné situaci nešlo vůbec spát dlouho. Vždy se Lucka zvedla jako první, později i Vašík. Jenže pak tu byla i má malá sestřička Maruška. V té době jí byly nějaké čtyři roky a jak to tak bývá, jako ostatní malé děti nechtěla vůbec vstávat. A proto k ní vždy mamka přišla a hlasitým:,,Maruško, je ráno, musíš vstávat!" se ji snažila probudit. Ale bylo to na nic. Vůbec nevstala. Jak jsme ovšem věděli, Maruška neměla ráda po ránu zpěv. A tak maminka začala:,, Vstávej semínko ho la la, bude z tebe fiala, vstávej semínko ho la la, bude z tebe květ." a to ji většinou probralo.

Já se také pomalu zvedla a rozhodla se jít do kuchyně za ostatními na snídani. Jenže mě ovládlo točení hlavy a pocit zimy. Tak jsem došla, sedla si na židli a mamka mi mezitím podala teploměr. Ten opět naměřil vysoká čísla. A v tu ránu se ozvala věta:,,No nazdar, tak je to jasný. Sbal se a potom vyrazíme do Kolína." a mě ovládl smutný pocit. Proč jen musím do nemocnice kvůli blbé teplotě? To se nedá vyležet? A už jsem vzala sportovní tašku, do které se vše nádherně vešlo. ,,Hlavně nezapomenout plyšáka jako posledně, kdy skoro zůstal doma." a už byl v zavazadle. Po vypravení sourozenců na autobus jsem mohla s mamkou v klidu odjet.

Po příjezdu nás opět čekalo vysezení v čekárně na pohotovosti. Tam mi změřili teplotu, lékař se podíval do krku, prohmatal břicho, poslechl srdce. Následně po doporučení hospitalizace nás výtah opět vyvezl do požadovaného patra. A sestřička už jen přemýšlela:,,Tak na jaký pokoj bychom tě daly?" zamyslela se a pak řekla:,,Tak třeba na šestku, co říkáš?" a já jen tiše souhlasila, protože mi to bylo vlastně jedno.

Vešla jsem dovnitř a uviděla o něco jinačí pokoj než posledně. ,,Jasně, všechny pokoje přece nebudou stejné." došlo mi hned. Ale velikost nebyla to jediné, co tam bylo jinak. Byly zde tři postele. První u dveří, druhá uprostřed a třetí u okna. Myslela jsem si, jak si krásně lehnu k výhledu, jenže to tak úplně nešlo. Už byla zabraná. V této místnosti totiž už bydlela jedna holčička s maminkou. ,,Dobrý den." ozvalo se z mých úst, abych dala vědět, že nebudu dělat potíže. Obě osoby vypadaly velmi mile. Celkově mě potěšilo, že nebudu sama. Jelikož u dveří mi ta postel přišla zvláštní, zbyla ta uprostřed. A na té jsem také skončila. Mamka mi trochu pomohla s vybalením věcí a pak už jen dodala:,,Moc dlouho se tu nezdržím, jelikož mě ještě čeká nějaká práce." dokončila a vlastně přibližně po patnácti minutách opravdu odešla.

Následovalo přemýšlení o tom, co vlastně teď mám dělat. Odpočívat, koukat na televizi nebo snad hrát hry na tabletu, kteří mi sourozenci dali, abych se nenudila? Ležet v posteli jsem asi splnila hned, jenže co dál? Byly tu ještě dvě osoby, které mi nic neříkaly a neměly nic společného se mnou kromě toho, že byly také na hospitalizaci. Mamince holčičky to nedalo a začala se mnou lehkou řeč:,,Kdybys chtěla, můžeš si pustit nějaký pořad v televizi." a já neváhala. Bylo dobré, že to maminka navrhla, jelikož jsem se trochu bála, že jim zvuk bude vadit. Přece jen ne každý je zvyklý koukat celou věčnost na televizní obrazovku. A už mi bylo trochu více příjemné být s někým cizím na pokoji, zvlášť když mi bylo ujasněno, co si mohu dovolit.