Život není pohádka

16. Důležitý lékař s mazlíčkem

Ocitla jsem se tedy po opravdu dlouhé cestě před velkou nemocnicí v Motole. Hned za příchodem z metra mohl člověk spatřit rozcestí celého špitálu. Předtím jsem se zde vůbec nevyznala, ale teď je mi vše jasné a občas mohu někomu poradit. Cesta vlevo vedla směrem na dětskou pohotovost a různá parkovací místa. Prostřední do centra k obchodům. Byla možnost nakoupit v předražené samoobslužné prodejně. Také dojít přímo od lékaře pro léky, které byste nutně potřebovali a nakonec jste se mohli zastavit v kavárně na kafi. Výběr býval veliký. Pravá cesta všechny zavedla na dospělácké oddělení. Tam bývá vše takové tmavší, ale nikdo nemá moc šanci na ztracení, protože se na zemi vyskytují písmenka na určitá oddělení. Mě a mamku čekala cesta k dětem. Vzaly jsme to prostředkem, protože existovala rychlejší cesta.

Jak mě přepadla únava, moc nebyl čas na prohlížení prostředí. Ale abyste o nic nepřišli, ráda vám vše představím. Dříve byla pouze jedna starší budova. Na první pohled opravdu taková temná. Ale jakmile jste vešli dovnitř, najednou vaše myšlenky na lékaře o trochu zmizely. Byly zde sice bílé zdi, ale také nesměly chybět kdejaké obrázky. Motýl, šnek nebo žralok. Taková menší zoo. Zvláštní byl fakt, že každé patro mělo své charakteristické malůvky a tím se odlišovalo. Malé děti samozřejmě nejvíce bavilo povídat o tom, co je na zdi vyobrazeno a mluvily tak opravdu dlouhou dobu.

Mamka šla o něco rychleji, protože mé vyšetření mělo stanovený čas. V prvním patře na nás čekal výtah. Jelikož oddělení, na kterém měl probíhat celý děj, se nacházelo až v pátém patře, schody nepřipadaly v úvahu. Kdo by je také chtěl vycházet? Tak mamka jen zvolala:,,Pojď, ať nám neujede." Výtah byl na můj vkus moderní. Celý stříbrný a hlavně opravdu prostorný. To proto, aby se tam vešla celá pojízdná postel s pacientem.Ovšem nastala jedna výhoda. Jelikož nikdo nenastoupil s námi, já využila situace a sundala si sedačku uvnitř. Byla sice tvrdá a malá, ale jako posezení bohatě postačila. Se sourozenci byl vždycky boj o toto místo. Nikdo totiž nechtěl stát. A skoro pokaždé vyhrál brácha s argumentem:,,Já jsem jediný kluk, tak tady můžu sedět." nebo nejmladší ségra, protože ji bolely nožičky. A tak nastala z mé strany radost, protože místo bylo zaručeně moje. Nikdo jiný mi ho nemohl obsadit.

Pozorovala jsem digitální displej. Čísla se krásně jedno po druhém měnila. Jedna, dva, tři a tak dále. Najednou však naskočila pětka. To znamenalo jediné. Konečná. Muselo se vystoupit. Já ale začala mít takový zvláštní pocit. Nikdo zde nebyl. Úplné ticho. Ani nebylo slyšet kroky. A hlavně mohl člověk cítit opravdu zvláštní vůni a atmosféru. Takovou jinou než v nemocnici Kolín. Tento pocit byl znepokojující. Jenže ničemu se už nedalo vyhnout. ,,To určitě zvládneš, budeš za patnáct minut pryč a už na cestě domů." uklidňoval mě můj hlas v hlavě, protože jinak by mamka musela použít přemlouvací techniky. Nikam daleko se nemuselo chodit, protože dveře na oddělení byly hned u výtahu. Jenže jak jistě víte, já byla v té době žákem čtvrté třídy základní školy. A proto mi nechyběla jistá gramotnost ohledně čtení. A je fakt, že když nevím co dělat, nejjednodušší je něco číst. Mé oči nemohly z tohoto důvodu přehlédnou opravdu velký nápis názvu oddělení. Bílým písmem na modrém pozadí:,,Oddělení hematoonkologie". V té době mi tento název nic neříkal, nebo když už něco, tak opravdu minimum. Ale vy jistě tušíte o jaké specialisty se jednalo. Řeší zde pacienty trpící zákeřným onemocněním, zvaným rakovina. Už z názvu zní zrádně.

Mamka otevřela dveře a podržela je, abych vešla dovnitř. ,,A sakra, nikdo tu není, to půjdu na řadu jako první, snad to nebude probíhat špatně." a následně jsem se tedy usadila na jakoukoli volnou židli. Čekárna nebyla velká. Byla spíše malá. Stěny měly oranžovou barvu. Takové netypické na nemocniční prostředí, ale působilo to více mile. Jako na každém oddělení, i tady byly obrázky na zdi. Ale nejen ty od malíře. Také jste mohli spatřit díla od malých talentů. Pacienti, kteří se léčí u nějakého místního doktora mu nosí umění jako poděkování. Toto gesto bylo od nich moc pěkné. Nad sedadly se nacházela nástěnka. Byla určena všem zvídavým rodičům. Já si ji nečetla, protože nastala chvíle čekání. Jak dlouho budu muset zde sedět? Řekne mi někdo, co se bude dít nebo to je moc velké tajemství? A hlavně, bude mě mít na starost lékař nebo lékařka? Tyto otázky zůstaly stále nezodpovězeny.