Život není pohádka

18. Rodinná sešlost

Rozhodnutí o nějakém postupu léčby jsem musela delší čas vstřebávat. Přece jen mé devítileté já nevědělo, co od toho očekávat. A co se bude vlastně během hospitalizace všechno dít? Nebude mi ještě hůř? To bylo nejistoty.

Hlavní myšlenka ovšem mířila momentálně někam jinam, než jen na pobyt. Sestřičky mi nechaly v ruce kanylu a já na ni proto každou chvíli koukala, jestli je v pořádku. Není pryč z ruky? A co když tam bude najednou moc krve? Jenže mamka mi pověděla:,,Nesleduj stále tu hadičku, akorát budeš nervózní." a já ji proto poslechla, jelikož další strach nepřipadal v úvahu.

Jedna věc mě přece jen uklidnila. Nastal den, kdy se měla má velká rodina sejít u tety, jelikož jsme se dlouho neviděli. A to bylo dobré z více důvodů. Nejenže uvidíme opět příbuzné, ale také mi teta může případně zkontrolovat hadičku, protože vystudovala zdravotnickou školu a pracuje jako zdravotní sestra v nemocnici.

Všechny nás čekalo brzké vstávání. Mně a Lucce to nedělalo problém, ale mým mladším sourozencům, Marušce a Vašíkovi ano. Ovšem stačilo naznačit, že se stavíme na ,,Tom" hřišti cestou k tetě a sourozenci co nevidět vstali z postele.

Pro objasnění, co znamená ,,To" hřiště. Není jen tak obyčejné. Patří mezi záchytné body na naší velmi dlouhé trase, která trvá okolo dvou hodin. Auto zastaví a velká skupina hned vystoupí ven. Mamka zavelí:,,Běžte si hrát a já za chvíli dorazím. " a my už jen závodíme, kdo jako první bude na houpačce. Ani bychom nemuseli utíkat, jenže houpačky byly dvě a nás bylo více. Takže na koho nezbyla houpačka, musel jít na posilovací stroje. Na těch se dalo dovádět opravdu ve velké míře. Stoupnout a pak se rozhoupat. Střídavě sem a tam nohama. To byl takový klasický postup. Jenomže my byli malí a tak nás nenapadlo to udělat takto obyčejně. Jako opravdoví ,,experti" jsme vynalezli nový způsob. Stoupnout oběma nohama a pak najednou levá a pravá dopředu a zase dozadu. Zkratka aby byly pořád u sebe.

Po nějaké době dorazil náš ochránce a zároveň velký zdroj energie. Muselo se ponechat veškeré zábavy, protože toto bylo daleko zajímavější. Naše oči spatřily čtyři zmrzliny. A jelikož byl čas svačiny, vše přišlo tak akorát. Po dojedení nás čekala výprava ke koši. Ten se nacházel u zajímavého jezera. Byly zde k vidění zlaté ryby. Pro nás opravdu velký zážitek ,protože jinde nebyly ke spatření. Tedy alespoň zatím nebyla možnost jinde je vidět. A tak nás mamka musela odhánět od toho, abychom jim házeli nějakou trávu či jiné krmení, které jsme si mysleli že bude neškodné. Za nějakou dobu se mohlo opět pokračovat v cestě. Když si člověk uvědomil, že je záchytný bod za námi, stačila pouze chvilka a my byli na místě.

Jak to tak bývá, na návštěvy se většinou jezdí v době oběda. A u nás to nebyla výjimka. Po rychlém jídle jsme všichni šli ven, kde atrakcemi dne byla trampolína nebo pískoviště. Co mě ovšem mrzelo, bylo zjištění, že se mi vyhnuly věci, které jsou pro ostatní v pořádku. Ani tak nešlo o kanylu, jako o fakt, že mě hodně událostí unavilo. A tak se mi nabídla lavička ve stínu pod stromem, abych nedostala úpal a mohla být mezi dětmi. Mou prací bylo pozorovat ostatní, jak dovádějí na trampolíně nebo mimo ni a hlásit změny v případě náhlého úrazu. Opravdu nudná služba, ale co se dalo dělat.

,,Pojďte se napít." přišla pověřená osoba s pitím a najednou tu bylo dětí jako v malé školce. Nabízelo se originální pití, vhodné do horkých dní, citronová voda. Každý kdo si naléval, dbal na to, aby se pecka nezatoulala do jeho kelímku. Protože při dodávání tekutin by byla nepříjemná. Kluci měli kelímky s modrou, zelenou nebo jinou klučičí barvou a holky zase s červenou nebo fialovou. Jelikož nás bylo hodně, tento způsob rozpoznání patřil mezi nejjednodušší.

Už to vypadalo, že umřu nudou a nicneděláním, když v tom dorazila mamka s tetami, strejdou, babičkou i dědou. Přišla moje chvíle. Mé uši mohly začít poslouchat pravé drby, které jsem asi neměla úplně slyšet. A někdy se člověk dozvěděl přece jen něco zajímavého nebo užitečného. Co nevidět jsme celá rodina seděla u sebe a povídali si. Padala různá témata. Nejdříve známá, jako škola, práce, volný čas nebo situace v rodině. Ale kvůli jedné osobě přibylo jedno nové. A tím bylo téma lékaři. Nejen onemocnění drobná, mezi které se řadily rýma, kašel nebo nachlazení, ale také mé pobyty v Kolíně. Bylo jasné, že opravdu všichni byli špatní z mého stavu, zvlášť když barva kůže odpovídala té upíří a nálada také nepatřila mezi ukázkové.

Po chvíli sezení celé rodiny dospělí spatřili znuděné dětské tváře. A tak se jedna velká osoba zvedla a zavelela:,,Běžte si hrát na trampolínu." a tak dětská parta odešla a já zůstala sedět s velkými.

Na skákačce jsme pokaždé mimo poskakování hráli naši vymyšlenou, ale poněkud nebezpečnou hru. Nazývala se klíště. Nejdříve proběhlo rozhodování o tom, kdo bude představovat parazita. Potom vylosovaný zůstal ve středu a všichni šli okolo něj. Vyvolený měl jediný úkol:chytit někoho, aby spadl a tím se stal klíštětem někdo jiný. Bohužel to občas skončilo brekem, jelikož člověk spadl špatně.

Jakmile nás toto přestalo bavit, nastal čas na druhou hru. Měla název kuželky. Opět jedna osoba patřila mezi hlavní. V tuto chvíli představovala bowlingovou kouli. Kutálela se pomocí sudů sem a tam a kdo o ni zakopl nebo nestihl přeskočit, ji vystřídal. Zní to hrůzostrašně, ale byla to vždy zábava na hodně dlouho. Tedy pokud nic neviděli dospělé tváře, protože těm by celá hra přišla velmi nebezpečná a jistě by všechno v jednom okamžiku přerušili. Ale z pohledu hráčů se v určitých chvílích nacházely bonusy nebo nevýhody. Když byla koule malá ségra, která patřila mezi pomalejší, člověk ji mohl snáz přeskočit. Ovšem jakmile nastoupila sestra Lucka nebo o rok mladší bratranec, všichni se zhrozili, jelikož následovalo kopání nohou jako překážka nebo větší rychlost, přirovnatelná k turbu. No zkrátka pobavení bylo vždycky na prvním místě. A když nás ani toto nebavilo, nastala fáze odpočinku na trampolíně místo postele.

Bohužel co nevidět nastal podvečer a proto se muselo začít všechno sklízet. Kelímky a jiné pití dovnitř. To samé s všelijakým občerstvením. Následovalo rozloučení s rodinou a pak odjezd domů. ,,Že by teta zapomněla na kontrolu kanyly?" pomyslela jsem si. Když v tom přišla. ,,Ukážeš mi tu kanylku?" a já opatrně vyhrnula rukáv, hlavně, aby se nepoškodila. ,,Vypadá dobře." odpověděla a pak se se mnou a ostatními rozloučila.

Cesta domů byla vždycky více tichá, jelikož nám nezbyla skoro žádná energie. Pro mamku to musela být chvíle oddychu, protože doma na ni pořád mluvíme, tak si mohla od našich otázek alespoň na krátko odpočinout. A mě v tom okamžiku došlo:,,Sakra, teď je sobota, potom neděle a pak už půjdu do nemocnice." šlo to zkrátka moc rychle.