Život není pohádka

32. Hlavní zákrok je na řadě

Zákrok. Slovo, které ne jednoho člověka děsí. I kdyby byl pouze preventivní, každý se bojí, co když. Co když nedopadne dobře? Co když se něco najde? Co když se mu po něm udělá opravdu špatně? Co když nebude mít hladký průběh? No zkrátka přivádí hodně lidí do rozpaků.

Mé vnitřní já bylo opravdu zvláštní. Opravdový strach jsem již jednou zažila. Bylo to toho samého roku v květnu, kdy jsem měla podstoupit odběr kostní dřeně. Je pravda, že jsem se celkem dost bála. Ale ne ani tak výsledku, jako spíš průběhu. Ptala jsem se na to, jak mi vzorek odeberou, jenže mamka v té době neznala odpověď. To byl hlavní důvod obavy. Nevědomost. A ta je mou slabou stránkou doteď. V Motole při mém aktuálním budoucím zákroku to bylo jiné. Teď mě přesně informovali o celém postupu. Nejspíše chtěli zamezit mému strachu. To bylo jen a jen dobře. Přesně jsem věděla, co se kdy bude dít a obavy byly úplně minimální.

Jenže hned na samém začátku přípravy na vyšetření nastal drobný problém. Každý zákrok musí schválit mimo lékaře i zákonný zástupce. ,,No ale jak seženeme podpis tvého rodiče, když tu jsi sama?" tázali se lékaři a sestry. Ale já to také nevěděla. Na tuto situaci mě nikdo nepřipravil. Nevěděla jsem, jak bych odpověděla. Nevěděla jsem, jestli to je akutní na podepsání dnes nebo to pár dní počká. To bylo záhadou. Nicméně jsem jim mohla sdělit, že táta v den zákroku přijede a lékaři si očividně po tomto poradili, jelikož se vícekrát už na nic ohledně papírů neptali.

Ultrazvuk byl již úspěšně za mnou. Myslela jsem si, jak bude skvělé už jen počkat na ten pravý den a pak mít vše úspěšně za sebou. Jenže ono to takové jednoduché nebylo. Bylo dopoledne a má celá pozornost směřovala na televizní obrazovku. Už ani nevím co dávali, ale vím moc dobře, že jsem byla během sledování přerušena informací sestřičky. Jedné z mých oblíbených sestřiček. Byla jedna z mála, která byla velmi milá a ráda si se mnou povídala. ,,Mončo." začala oslovením a já byla v šoku, co po mě chce. ,,Odběr krve to být nemůže, ten bývá ráno." došlo mi hned a proto jsem čekala, co nakonec vysloví. ,,Kvůli té biopsii jater ti budu muset dát vitamín K." ,,Aha, dobře." zaskočila mě tato informace, ale také následovalo další zamyšlení:,,Tak další prášek je v pohodě." ale informace od sestry neskončila. ,,Půjdeš se mnou na vyšetřovnu nebo chceš být tady a já to přinesu?" a má odpověď byla jasná:,,Půjdu na vyšetřovnu." já se tak obula a následovala kroky do specializované místnosti. Pak mi vše docvaklo. Vitamín K se mi nebude podávat ve formě tablety, ale injekce. Ano, dostala jsem se do fáze, kdy nebylo potřeba dělat scénu, protože se má provést odběr krve. Ale na ostatní injekce jsem opravdu zvyklá nebyla. A obzvlášť když se má aplikace provést do opravdu bolestivějších míst. V té době jsem moc nevěděla, kam všude se může jehla dostat. Nyní vím, že při očkování se preferují paže. Při měření glykémie se píchá do prstu. A při jiných je aplikace možná do stehen nebo břicha. Avšak je tu jedno místo, které opravdu nikdo moc nemusí a já si říkala, že v tuto chvíli bych byla vděčná za přítomnost mamky. Byla to aplikace injekce do pozadí. V té chvíli jsem však již nic nemohla dělat. Dostala jsem pokyn lehnout si na bok podle toho, kam chci, aby byla provedena aplikace vitamínu. A pak už jen čekat na to nejhorší. Slyšela jsem různé zvuky. Zvuky plastových rukavic a poklepání na lahvičku s přípravkem. A najednou ticho. Tedy jen chvilku. Byl slyšet sprej. To znamenalo, že šlo do tuhého. Sestra vždy musí místo vydezinfikovat. Nastříkat dezinfekční sprej a přetřít papírkem. Pak už jsem se prý jen musela uvolnit. Ale copak to šlo, když vládl opravdu velký strach? Jenže nic jiného mi nezbylo. Možná by to celé bolelo daleko více. Následovalo typické odpočítávání, které má pacienta připravit na vpich. Tři, dva, jedna, bodám. A v tu ránu jsem začala brečet. Opravdu moc. Na tomto oddělení se mi to ještě nestalo. Nikdy jsem se nedostala do situace, kdy bych musela uronit slzu. Jenže v této chvíli nebyla jiná možnost. Muselo mě slyšet snad celé oddělení, ale ona to byla opravdu ukrutná bolest. Nejdříve samotný vpich a následně vtlačování látky nebo o nic víc příjemné. Další sestřička mi nabídla ruku, za co jsem jí byla vděčná. Ale pláč to neutlumilo. Tato chvíle byla nekonečná. Už jsem si jen říkala, kdy sestra dotlačí poslední kousek látky, protože celá akce se nedala vydržet. Když v tom se ozvalo:,, A je to." nalepení náplasti a mohla jsem zpět na pokoj. Celá v slzách, oči a výraz smutný, ale byl k tomu důvod. Po ulehnutí jsem jen doufala, že nic podobného už nikdy nezažiju, protože tento zážitek patřil mezi děsuplné.