Život není pohádka

9. Nečekané zprávy

Jedna hodina sem, jedna hodina tam. Za normální situace bych měla přesně naplánováno, co kdy udělám. V kolik hodin chci mít budíček, kdy se převléknu a také doba oběda. To jsem prostě já. Taková ale mohu být pouze ve chvíli, kdy je vše v pořádku. Protože pak nastane ta doba, která není nejlepší a všechno je mi jedno. Buď je něco špatně psychicky nebo fyzicky. Ležím tak v posteli a nic nedělám. Jen odpočívám a přemýšlím. Protože to je také důležité. Občas se umět vypnout a ulevit si.

,,Jenže to odpočívání trvalo moc dlouho. Kéž bych už mohla domů." říkal můj hlas v hlavě. Ale já vůbec nevěděla, kdy to bude. Od lékařů jsem se nic nedozvěděla a mamka toho moc nevěděla. Každopádně dnes už to byl nějaký ten týden od chvíle, co mě přijali. Za těch sedm dní se ale stalo něco, co bylo naprosto nečekané. Ráno po probuzení přišla jako pokaždé sestřička. Zeptala se, jak se mi daří, vyměnila papír s bilancí tekutin a následně mi podala teploměr, abych si změřila teplotu. Chvíle napětí. Kolik tam asi bude tentokrát? 37 nebo dokonce 38? Dneska to ovšem bylo překvapení. Zařízení po chviličce zapípalo a na displeji se objevila teplota 36,6 stupňů celsia. Není divu. Cítila jsem se neobvykle lépe. Jako skoro zdravá. Už méně unavená a to značilo dobré znamení. Sestřička se usmála a odešla. ,,Tyjo, co když půjdu brzy domů?" to by se mi líbilo. Přes celý den teplota nepřesáhla 37 stupňů.

Večer přišla doktorka na každodenní vizitu. Vešla usměvavá do pokoje a jako pokaždé se nejdříve zeptala, jestli se neobjevily nové potíže.,,Samozřejmě že ne, proč bych také nějaké další měla?" řekla jsem si tak pro sebe. Následně poslechla srdce a plíce a nakonec prohmátla břicho. Zkrátka na první pohled opravdu běžná kontrola. Jenže ono to tak úplně nebylo. Podívala se do mé složky, kam se vkládá nespočet materiálů ke zkoumání a následně musela prohlásit jednu opravdu milou zprávu:,,Vidím, že se tvé výsledky zlepšily a teploty dnes ustoupily. Uvidíme jak se vše bude vyvíjet a rozhodneme, jak dlouho tady asi ještě budeš." po dokončení věty jsem si nemohla odpustit úsměv na tváři. A to jakože byl opravdu upřímný a oprávněný.

Dnešní noc byla vcelku úlevná. Asi se ptáte proč tomu tak je? Je to prosté. Každou noc byl stejný průběh. Zachumlat se do peřiny, nohy schované v teple a doufat, že nebude moc zima. A když už nebylo chladno, bylo horko. A to se pak vyskytla možnost držet se bílého kovového zábradlí u postele, které příjemně ochladilo. No bylo to pokaždé zajímavé. Ale dnes se nic nedělo. Vlezla jsem si do postele a nebyla mi ani moc velká zima ani moc horko. Takový ideál. A proto se mi dobře spalo. Samozřejmě musím vynechat nepohodlí v podobě noční návštěvy sestry, která vždy potichu přišla a podala mi k zapití jednu růžovou tabletku. Potom už pokračoval spánek. Kdo by jí to také měl za zlé? Když jen dělá svou práci a navíc mi pomáhá k vyléčení.

Slunce mě dnes mile probudilo. Krásně zasvítilo do okna a já ucítila teplo zvenku. Tak moc mi to chybělo. Proč pacienty nepouští alespoň na chvíli ven? To je to tak špatné? ,,Asi si myslí, že se nám něco stane. " jiné vysvětlení jsem momentálně neměla a tak už nastala chvíle zakousnout se do snídaně. Dnes mi chutnala opravdu jinak než předtím. Asi mi došlo, že začínám mít opět mé vybíravé chutě, vzhledem k tomu, že je mi lépe. A tak jsem bez problému snědla celý rohlík. Když si toho všimla jedna sestřička, která nebyla u mě úplně nejoblíbenější, dodala:,, To je fajn, že si toho snědla více. Energie je potřeba." a jelikož mi hlava nevyslala žádný nápad na odpověď, pouze jsem opětovala úsměv.

Přes den se uskutečnila v mém pokoji opět psací soutěž. Respektive šlo o to, že blok s příběhem byl opět v mých rukách, takže bylo pokračování. Celá zábava trvala přibližně do třech odpoledne, protože následně mě čekalo překvapení. Na chodbě byly slyšet kroky a pak už se otevřely dveře. A co nevidím, vejde dovnitř mamka s Luckou. ,,To je ale překvapení." prohlásila jsem nadšeně. Tak se usadily na židle a já jim začala vyprávět o tom, jak je mi o hodně lépe, že teplotu už nemám a také, jak moc bych si přála být doma. To bylo přece hlavní. Mamka byla moc hodná a dovezla mi pár lahví s minerálkou, abych také chvíli pila něco jiného než jen a pouze čaj. To mě potěšilo, protože i přesto, jak jsem měla ráda nemocniční nápoj, minerálka zněla jako dobrá změna. Musela jsem se mimo jiné pochlubit mým výtvorem, jestli se to tedy dá takto nazvat.,,Mami, víš, že ten blok, který mám sebou už je trochu popsaný?" ,,Jo, a čím?" zeptala se, protože ji nenapadal důvod. ,,No já začala psát jeden příběh. Ještě úplně nevím, pro koho bude, ale snad nezklame." ,,Tak to je super, že zase něco píšeš." a usmála se, protože ji mé oznámení potěšilo.

Tak mi odpoledne utíkalo o něco rychleji. Smála jsem se a když už nebylo co říci, zapla se televize na vhodném kanále. Sem tam také přibyla čárka na odborném papíře. Když tu najednou vešla do mého pokoje osoba s hnědými vlasy a menšího vzrůstu. ,,Dobrý den paní Vosáhlová." přivítala mou mamku paní doktorka a následně začala mluvit:,, Mám pro vás dobré zprávy. Za poslední dva dny se Monči zdravotní stav docela stabilizoval a jelikož úplně nevíme, co tyto febrilie způsobilo, mohli bychom ji dnes propustit a v případě zhoršení byste opět dorazily." dokončila svůj proslov a už jen dodala, že jde chystat propouštěcí zprávu. ,,Jooo, půjdu konečně domů!" zaznělo z mé radosti. Jenže mamka se netvářila, že by ji to potěšilo. ,,Copak se stalo?" nemohla jsem si odpustit otázku. ,,Nic, jen mi alespoň mohli dát vědět, že tě pustí. Pak bych nemusela vozit ty vody a mimo jiné bychom přijely autem. Ale jinak je dobře, že jdeš domů." dořekla a já si začala balit věci. Všechny věci z nočního stolku. Hlavně nic nezapomenout. Pak zkontrolovat koupelnu, vzít všechna mýdla a ručníky. Nakonec kompletně zabalit skříň. ,,Mám hotovo." oznámila jsem. Jenže někdo hotový ani zdaleka nebyl. Lékařka stále psala zprávu. ,,Pojďte holky, půjdeme si sednout do jídelny, třeba si paní doktorka uvědomí, že hotová není jen ona a pospíší si. Opravdu ráda bych stihla ten autobus." dokončila a já s Luckou jsme pomalu odcházely z mého pokoje. Tedy teď už můj vlastně nebyl. Co nevidět tam mohlo přijít zase jiné dítě. S naprosto jinými obtížemi.

,,Tak mám pro vás tu zprávičku." podala doktorka mamce papír. ,,Na konci je také datum a čas, kdy se máte dostavit na kontrolu. V případě jakékoli nejasnosti volejte na číslo úplně dole." po domluvení jsme mohly v klidu odejít. ,,Tyyjo, to budou táta i sourozenci překvapeni. Mami, že jim neřekneš po telefonu o propuštění?" A mamka jen mlčenlivě přikývla.

Cesta domů trvala přibližně hodinu a půl. Nejdříve autobusem na nádraží a následně s přestupem vlakem zpátky. A pak už jsme byly doma. Tato cesta mě ovšem nečekaně zmohla, a tak nezbylo než se po zbytek dne válet v mé posteli. Každopádně pocit toho, že mohu být doma byl k nezaplacení. Doufám, že už do nemocnice nikdy jen tak nevkročím.