Život není pohádka

31. Nevídaná překvapení

Vzpomínky na předešlý den byly nezapomenutelné. Klauni v jiném provedení než děsivém, v přesném opaku. V pravé chvíli na pravém místě. Přijít mezi smutné tváře a předělat je na veselé. Být s dětmi a hrát si s nimi, zajímat se o ně a postarat se, aby nějakou dobu nebyla nuda. Zkrátka úplně ten nejlepší pocit.

Upřímně i v dnešní době je pro mě opravdu hodně zásadní sociální kontakt. Kontakt s ostatními lidmi z tohoto světa. Z této planety. Je jedno, zda jsou nemocní, zdraví, jiní než já nebo dost podobní. Zkrátka mi dělá dobře kontakt s lidmi. Právě proto mají z mého pohledu návštěvy v nemocnici pro mnoho pacientů takovou hodnotu. On člověk na chvilku zapomene na svá trápení, zvlášť když ho obklopují správní lidé. Převládá radost, pocit štěstí a v této chvíli má pocit, že se s někým viděl opravdu krátkou dobu a určitě ještě není čas k odchodu.

Po nezapomenutelném zážitku plného smíchu mě mělo čekat pár dalších. Nějaké veselé a nějaké spojené s pocitem nejistoty, strachu a smutku. Ale aby nebylo všechno hned černé, začnu samozřejmě veselými, protože těch není nikdy dost a člověk by jich měl objevit co nejvíce.

Bylo ráno a já moc dobře věděla, co se dnes bude dít. Skrz moji únavu se opět začala vyplavovat vlna pocitu naděje a štěstí. Jako bych byla o něco živější než jindy. Nebylo divu, když jsem si téměř sama zajistila, že za mnou na návštěvu dorazí babička s dědou.

Mamka s nimi nikdy nebyla moc za dobře a proto mi hned na rovinu řekla: ,,S návštěvou babičky a dědy úplně nepočítej, pro ně je to jistě velmi daleko a proč by za tebou také chtěli jezdit." oznámila s nejistým tónem v hlase. Já to tedy vzala za hotovou věc, ale člověk by se přece nikdy neměl vzdávat. Od prvního dne mé hospitalizace jsem si s babičkou psala občas zprávy přes telefon. V té době mi patřil malý černý mobilní telefon od značky Samsung s hlavní funkcí volání a psaní zpráv. To mi také stačilo k tomu, abych mimo informace o mém zdravotním stavu mohla napsat, jestli by mě přijeli navštívit. Ve chvíli, kdy přišel z opačné strany vzkaz, že ano, rozzářily se mi oči. Opravdu to nebyl jen sen. Byla to realita. Milá realita, která vzbuzovala pocit štěstí. Samozřejmě následovalo předání děje mamce, aby věděla, protože ona měla následně velmi důležitou roli. Babička a děda sice tušili, kde se nachází má nemocnice, ale nevěděli, jak se dostat na místo, kde ležím. Takže mamka zastala pozici hlavního navigátora.

V den, kdy měla proběhnout jejich návštěva minuty ani hodiny vůbec neutíkaly. Čas se úplně zastavil. Tento pocit opravdu nepatřil mezi mé oblíbené. Ale moc dobře vím, čím je způsobený. Tento jev patří do kolonky zákona schválnosti. To znamená, že v mém případě probíhal jistý pocit nedočkavosti, kdy návštěva dorazí. A aby byl pocit nedočkavosti ještě více stimulován, čas se zpomalí. Jak zákeřné. Jediný způsob, jak se tomuto trochu postavit, začít cokoli dělat. Ano, v mém případě to musí být sakra těžké, ale i v nemocnici se toho trochu najde. Nejdříve proběhlo přečtení pár stránek. Jenže já v té době nebyla vůbec velký čtenář, takže mě tato aktivita po nějaké době přestala naplňovat. ,,Počkat, ona už se blíží doba příjezdu návštěvy?" říkala jsem si s údivem. A tak mě napadlo zalézt ke hracímu zařízení v herně, protože tam přece nejlépe poznám, kdy babička s dědou dorazí.

Najednou čas utíkal mnohem rychleji než dopoledne. Nebylo divu, když se mi konečně naskytla aktivita vhodná pro tento okamžik. Jenže najednou jakoby uplynula nezvykle dlouhá doba. ,,To je zvláštní, neměli by už přijet?" napadlo mě při dokončování jedné hry, jelikož jsem z osobní zkušenosti věděla, že ode mě domů je to jen kousek. Následovalo tedy vypnutí veškeré techniky a zvednutí z místa. Pomalejším krokem jsem došla zpět do pokoje a koho ve dveřích neuvidím. Babička s dědou si nejspíše mysleli, že jsem v pokoji a tak tam čekali a divili se proč tam nejsem. Kvůli stálému klidu na mém pokoji jsme šli raději do jídelny. Tam se dalo mluvit daleko hlasitěji a nikoho nikdo nerušil. Tedy když bylo v jídelně prázdno.

Usadila jsem se k nejbližšímu stolu, babička s dědou také. Přesně si nepamatuji, jak moc jsem byla v mém mladším věku upovídaná, ale věřím, že při pobytu v nemocnici mi častokrát do řeči nebylo. Aby nebylo zvláštní ticho, babička promluvila:,,Moničko, to ti teda řeknu, že je tato nemocnice pořádný labyrint. S dědou jsme šli tak jak maminka povídala a najednou před námi byla cedule s rentgenem. Tak nám to bylo divné a museli jsme zvolit jinou cestu. Ale nakonec to byla správná a my už byli u tebe." ,,Jo, je to tady takové zamotané." odpověděla jsem, abych jen nepřikyvovala. Děda vypadal trochu duchem nepřítomen, ale popravdě, mám pocit, že je to tak trochu v jeho povaze. Občas mu zkrátka dělá dobře být sám. ,,A jak ti tady vaří? Chutná ti? A jaká jsi měla vyšetření?" následovaly opravdu typické otázky, na které se ptá opravdu každý, kdo se o mě zajímá a je mi blízký. Chvilka zamyšlení a pak už jen:,,No mám často odběr krve a občas ultrazvuk. Jinak jídlo se tady dá jíst. Někdy mi přinesou něco, co nejím, ale jinak dobrý." zazněla má odpověď a babička jen pokračovala přikývnutím a krátkým:,,Tak to je dobře, že ti chutná." a pak jsme si jen povídali o tom, že jsem tu měla ještě jinou návštěvu před nimi a také, že za mnou často jezdí mamka. Většinou sama a někdy se sourozenci, jak to vyjde.

Předtím než museli opět odjet, jelikož to nemají moc blízko do Prahy, mi babička předala něco pro potěšení. ,,Jelikož jsem se teď odhodlala k tvoření opiček z ponožek, ta úplně první je pro tebe." a já si opičku vzala a pořádně prohlédla. Byla opravdu dlouhá. Jak tělo, tak ruce i nohy měla dlouhé a štíhlé. Místo očí dva černé knoflíky a nechyběl všemožně tvárný ocas. Nejvíce se mi však zalíbil její design. Celé zvířátko bylo vyrobeno z ponožky pokryté vodorovnými proužky všech barev duhy. Takže opravdu veselá hračka. A poté babička vyndala krabičku s koláčem s jablky, abych si ho mohla dát třeba na svačinu nebo když budu mít chuť. ,,Moc děkuji." nesmělo toto chybět. Pak jsem se s nimi rozloučila, poprosila sestřičky, aby jim otevřely a já se vrátila zpět na pokoj.

,,Moničko, to byli babička s dědečkem?" zeptala se maminka, spolubydlící z pokoje. ,,Jo byli." Pak jsem si zalezla zpátky do postele a pustila pohádky v televizi.

Jenže klid netrval věčně. Po nějaké době přišla zdravotní sestřička, že musím jít na ultrazvuk. Ale něco bylo jinak. Obvykle se mnou nechodila doktorka. Až při vyšetření mi došlo, kvůli čemu toto musím podstoupit. Pomocí ultrazvuku se zjišťovalo, kam mi nakreslit křížek, který měl označovat místo vpichu při nastávajícím zákroku. Po postupném naslouchání mi došlo, že zákrok se bude týkat mých jater a musím být u něj uspaná. Tento ultrazvuk byl delší než ostatní, protože místo muselo být opravdu přesné. Pak už následovala jen instrukce:,,Sprchuj se opatrně, protože křížek musí být vidět." a to bylo vše co jsem se dozvěděla.

Tedy skoro všechno. Víte, on je každý zákrok hodně složitý z hlediska administrativy. A ještě horší to bývá, když na pobytu není rodič a dítě je samo. Ale velmi důležitá informace mi neunikla - za ani ne dva dny brzy ráno se měl uskutečnit zákrok. Já nevěděla jak bude probíhat, kdo tu se mnou bude a hlavně, co bude po něm? No nic, hlavní bylo, že zákrok kvůli kterému mě převezli do jiné nemocnice se již brzy uskuteční. A tak jsem se večer uvelebila v postýlce, nechala si něco pěkného zdát a čekala co bude následující dva dny.