Život není pohádka

7. Na chvíli do reality

V dnešní době je realita opravdu nemilá. Asi si říkáte, jak je to možné, co je tím důkazem? Přece to nemůže být tak hrozné? Nebo někdy ano? Představte si menší situaci. Jste šťastný a bezstarostný člověk. Budete někde nový a máte před sebou dva lidi ve vašem věku. Jeden je smutný a druhý šťastný. Jelikož se lidé rádi zrcadlí, je pravděpodobné, že půjdete za tím, který má stejné emoce jako vy. Je na první pohled vidět, že se tomu člověku daří. Bohužel se tímto dostáváme k situaci, kdy nešťastný člověk zůstává sám. A v tuto chvíli se vyskytne i první problém. Tento člověk nemůže s nikým sdílet své zážitky, konverzovat nebo jen tak sedět vedle někoho. Proto by se nejraději někam zahrabal a už nikdy nevylezl ven. Bohužel takový pocit jsem u sebe po dvou dnech bez rodiny také začala pociťovat.

Doma po ránu byl vždy rachot. Brácha se sestrou si běhali po pokojíčku a já si každý den pouštěla pohádku. Ale tady něco chybělo. Jediný zvuk, který byl zde slyšet, mohl být nějaký vozík a tišší rozhovory s chodby. Nic víc. Ráno ticho. V poledne ticho. Večer ticho.,,Takhle to ale dál nejde." řekla jsem si. A proto bylo na řadě dělat činy. Pomalu nastalo zvednutí z postele.,, Ale ne, zase se mi točí hlava." a tak musela nastat chvíle čekání.,, Už asi dobrý" a mohlo se jít dál. Opět záchytné body. Stolek, následně postel a naposledy židle se stolem. Tentokrát jsem nechtěla jíst , nebyl čas jakéhokoli jídla. Jediné po čem moje ruka sáhla, byl ovladač od televize. A pak už se šlo zpět do postele. Tam je přece každému nemocnému nejlépe.

Nejdříve jsem zkoumala vzhled. Jak ovládání vypadá a kolik je tam tlačítek, které mi vůbec nic neříkají. Dobré bylo jedno, hned na mě vykoukly naprosto podstatné čudlíky. První měl uvést celou obrazovku do provozu. Byl červený a kulatý v levém horním rohu. Druhá byla podlouhlá dlaždice, kde bylo jasně viditelné plus a mínus na úpravu hlasitosti. A nakonec se uprostřed nacházelo větší kolečko s nápisem,, OK" kterým se vše potvrzuje. Teď už jsem mohla zmáčknout červené tlačítko a vybrat si cokoli, co vypadá alespoň z části zajímavě. Na pořadu dne byly zprávy, sport, dokumentární filmy a mimo jiné i něco pro děti. To byla výhra. Ale je fakt, že mi šlo hlavně o to, aby v pokoji nevládlo ticho a temno. A tak nakonec zvítězila stanice s názvem déčko.

Jelikož mi nebylo nejlépe, stále u mě přetrvávaly hlavní problémy, mezi které se řadila únava, nechuť a trochu ještě pořád nedostatek pití. Ovšem to už bylo o něco lepší než při příjmu.

Po nějaké chvíli mě přestalo bavit neustálé sledování pořadů v televizi. Někdo v dálce vyslyšel mou nudu a toužení po něčem dalším, protože zrovna v té chvíli se událo něco, co naprosto změnilo mé chování. Byla doba krátce po obědě a na chodbě byly zaznamenatelné dětské hlasy. Nebyly ledajaké. Moc dobře jsem je znala. A kdybych si je nepamatoval, bylo by něco hodně špatně. Patřily mým třem sourozencům. Dvěma sestrám a jednomu bratrovi. Dveře pokoje se otevřely a dovnitř vtrhla armáda. Kromě malých vojáčků přišli i velcí, moji rodiče. V té době ještě oba spolu. Tyto pocity se velmi těžko popisují. Cítila jsem jich opravdu hodně. Radost, nadšení, naději. Jakmile táta vešel, prohlásil:,, Tak jsme se k tobě přece jen dostali. " a já se usmála. V té chvíli se mi nevím proč chtělo zároveň i trochu brečet. Ne smutkem, ale štěstím. Taková návštěva se ale neobejde bez pořádné dávky legrace. Váša, můj jediný brácha se mě zeptal na jednu podle něj opravdu zásadní otázku. Trochu jsem ji čekala, jelikož on už jednou v nemocnici byl a opravdu moc ho ta věc, na kterou se optal v tu chvíli nadchla a zabavila na velmi dlouhou dobu. A tak následovala otázka:,, A Móňo, můžu si lehnout na tvoji postel, abych mohl vyzkoušet to ovládání? " já se jen rozesmála a pustila ho na místo místo mě. Člověk už mohl pouze slyšet bzučivé zvuky. Jednou byla opěrka zad nahoře, podruhé dole. Pak se zvedly nohy, následně se položily. Třetí zkouška obsahovala ovládnutí obou funkcí, až jsem se bála, jestli to Vášu neskřípne. Po vyzkoušení tohoto následovalo poslední. Vyzkoušet, jak vysoko je schopna postel vystoupat. Abych byla upřímná, já sama mám vždy lůžko co nejníže, jelikož jsem malá a jedině takto dosáhnu v pořádku na zem. Jenže jemu nedělalo stoupání problém. Opravdu byl velmi vysoko. Až nakonec musel dolů. Mamka jen prohlásila:,, Vašíku, pusť Monču zpět na místo. " a on velmi neochotně odešel na židli. Samozřejmě, že se mu to nelíbilo, protože by si byl hrál hodně dlouho. Po opětovném návratu následovala další otázka. Tentokrát od mého dvojčete, Lucky:,,Jak ti tady vůbec vaří?" a já už začala povídat. Dopodrobna jsem popsala, jak mi vždy k snídani dají dva rohlíky, tvrdé máslo a med, marmeládu či šunku nebo sýr. Oběd jsem nazvala jídlem nouze, jelikož v kolínské nemocnici nevaří nejlépe. A večeře je stejná jako snídaně, tedy alespoň většinou to tak bývá. Lucka byla s odpovědí spokojená. Mezi tímto povídáním mamka na chvíli odešla. Jelikož jí nebylo vše jasné, šla za lékařem, aby se optala na nějaké okolnosti, jak to se mnou je aktuálně a co se bude dál. Bohužel nevím, co jí řekli, v té době mi tyto věci neříkala.

Má rodina tu byla delší čas, až se blížila doba, kdy museli odejít. Nechtělo se mi věřit, že musejí pryč. Proč tu nemohli být přes noc? Ale přece jen se našlo něco, co mě udělalo trochu šťastnou před odchodem. Táta přišel k mé posteli a se slovy:,, Tady máš něco na chuť. " mi to něco vložil do šuplíku v nočním stolku vedle lůžka. Pak už se všichni oblékli a po rozloučení odešli.

Chvíli jsem nebyla schopna mluvit ani přemýšlet. Člověk nikdy neví, co má dělat, když návštěva odejde. Ovšem zvědavost mi nedala a musela nastat doba zkoumání. Otevřela jsem zásuvku a uviděla dvě balení gumových medvídků. Ty jsem si s chutí dala i když zrovna nepřicházel hlad.

Jelikož je má rodina větší než normální, sestřičky z oddělení si mou návštěvu zapamatovaly. Proto nechybělo pár otázek typu:,, Moničko, to všechno byli tví sourozenci?" a já jen vždy potvrdila jejich domněnku, jelikož mi úplně nechtěly věřit. Každopádně hlavní bylo, že jsem se na chvíli mohla vrátit do reality.