Život není pohádka

14. Čas vyniknout

Kontrola. To pravé slovo pro naznačení, že je něco špatně a má se hlídat. Já nebyla v pořádku, to bylo jasné. Každý z mé rodiny tuto věc mohl vědět. A proto musela často proběhnout kontrola. Ať už doma pomocí teploměru, který změřil teplotu nebo v nemocnici za pomoci odborníků. Ti měli na první pohled naprosto primitivní úkol. Jakmile se dostali k pacientovi, přistála jim na stole karta, nebo spíše celá složka a oni už dumali nad postupem léčení. Zdá se to opravdu snadné. Jenže občas nastane chvíle, kdy případ není jednoduchý. To se stává. Ne vše musí být přesně podle osnov. Zkrátka sem tam chce být někdo jiný a když se mu to podaří, může být šťastný.

A nebo také ne. Velmi záleží na tom, v čem chce vyniknout a odlišit se od ostatních. Bohatí lidé jsou často vzorem, zatímco nemocní ne. Ale proč? Přeci i ti s vážnou chorobou mohou být vzorem. Když se vyléčí, dokážou, že nic není nemožné. Přestože jim v jednu chvíli nebylo do smíchu, v tu další si řekli dost a začali opravdu bojovat. ,,No přece nebudu celý život ležet po nemocnicích." a tímto většinou dokázali svou sílu a co nevidět jim bylo dvakrát lépe.

Jenže mě už toto všechno také začalo unavovat. Člověk nic neví, je unavený, nemocný, objevují se vyrážky a teploty a je celý zmatený, protože vše se vyskytne z ničeho nic. A tak nastala další kontrola. Opět městskou hromadnou dopravou, protože automobil nebyl k dispozici. ,,Tak dobře, nějak se ta cesta určitě zvládne." řekla jsem si a už vyrazila s mamkou na výlet. Jako pokaždé nejdříve jedním autobusem. Pak přesednout na vlak, následně rychle přejít na druhý a tam jet na konečnou. V Kolíně další cesta autobusem. Já už po velkém počtu jízd věděla, na jaké zastávce vystupujeme. A i kdybych zapomněla, vše usnadnil fakt, že se vystupuje přímo u nemocnice a je tedy vidět. Po příchodu do krásného tepla v čekárně jsem se doplížila pomalým krokem na své oblíbené místo. Nevím jak to bylo možné, ale nikdy nebylo obsazené, což bylo vlastně super. Mamka pokaždé prohlížela telefon, takže vypadala velmi zaneprázdněně. Já si opět zapomněla zábavu. Tak nezbylo než si číst staré dětské časopisy. V té době mě ještě celkem bavily. Vyplňovat křížovky, vybarvovat omalovánky, spojovat k sobě dvojice. No řekněte, koho by to nebavilo?

Jakmile byly všechny úkoly splněny, nastala doba, kdy mě přepadl menší hlad. Svačina byla tentokrát z domova. Sice se úplně nevyrovnala kupovaným, ve kterých se nacházely kdejaká ochucovadla a sladidla, aby vše chutnalo lépe, ale jíst se to také dalo. Hrábla jsem do batohu a vytáhla igelitový pytlík, ve kterém byly rohlíky namazané máslem s plátkem šunky. Na můj vkus opravdu dobré. Dala jsem se tedy do jídla. Po chvilce mi ovšem došlo, že jako pokaždé nastane odběr krve. Tak mi mamka vytáhla pití, aby krev dobře tekla. ,,Jako fakt máme jen vodu?" vrhnul se na ni z mé strany znechucený výraz, protože dříve voda u mě patřila k takzvanému ,,pití v nouzi". ,,Ano a jestli máš opravdu žízeň, bude stačit." a tak nezbylo než se napít této tekutiny.

Uplynula další hodina a my konečně přišly na řadu. No musím se přiznat, že po posledním zážitku v místnosti pro sestry, se mi tímto prostorem chodilo těžko. Ale projít k lékaři do levé ordinace jsem musela. Nic jiného mi nezbylo. ,,Dobrý den." následoval pozdrav a pak už jsem usedla na oblíbenou bílou židli na levé straně stolu. Lékař tentokrát vypadal opravdu zamyšleně. Přemýšlel pokaždé, ale dnes to bylo jiné. Trochu mnou projel strach, co se bude dít. Nějaké další neznámé vyšetření, nebo snad opět velký odběr krve? No ten snad ne. Ale nechala jsem lékaře, ať usoudí sám, co pro mě bude nejlepší. ,,Pojď si lehnout na lehátko, vyšetřím tě." a tak se tedy stalo. Lůžko bylo jako vždy pokryto modrým igelitem a bílým jednorázovým papírem, který se dal snadno utrhnout. Já se natáhla a lékař začal vyšetřovat. Nejdříve prohmatal břicho. Jako vždy jeho ruce byly trochu studené. Ale jak jsem zmínila již dříve, dalo se to vydržet. Následovalo posazení a podívání do krku. ,,Řekni aaa." a já udělala přesně, co po mě chtěl. Posvítil baterkou a za chvíli ji vložil zpět do kapsy. ,,Super, dneska žádná špachtle, tomu říkám výborný den." Nakonec použil stetoskop na tlukot srdce. Po vyšetření na mě čekala opět bílá židle na levé straně stolu.

Následovalo další ticho. Lékař něco zapisoval do počítače. Mamka se na něj dívala a já také. Ani jedna jsme netušily, s čím přijde tentokrát. Mluvil už s jinými doktory? A vymysleli něco? Co když mám nějakou naprosto zvláštní chorobu? To uvidím nejspíše opravdu brzy.

Klapavé zvuky kláves se zastavili a on začal mluvit. Musím říct, že zněl opravdu vážně. ,,Nedávno jsem měl s mými kolegy poradu o případu vaší dcery. Dlouho jsme diskutovali a přemýšleli, co tedy nakonec s ní. Bylo to velmi složité bádání, protože její příznaky mohou patřit jakékoli nemoci. Nicméně nás přece jen něco napadlo. A zároveň bychom potřebovali jistá onemocnění vyloučit. Proto bude potřeba, abyste s Mončou dojely na jedno vyšetření do nemocnice Motol v Praze. Bude se jednat o odběr kostní dřeně." dořekl tuto část a mamku to poněkud zaskočilo. V té době mi nešly souvislosti ještě moc dohromady. Ale mamka moc dobře věděla, proč potřebuji jít na tento zákrok. Já si z toho zatím moc starost nedělala. ,,Třeba to bude jako odběr krve, ten je sice blbý, ale ne tak moc." říkala jsem si, abych měla čistou hlavu. ,,Vytisknu vám tedy lékařskou zprávu z dnešního dne a žádanku na celé vyšetření. Vše je domluvené s daným oddělením, takže by neměly nastat komplikace při komunikaci. Potom se nám do rukou dostalo celkem dost papírů. Ale čeho si nešlo nevšimnout, nebyly tam žádanky na odběr krve. ,,Že by na ně dnes zapomněl?" zaznělo mi v hlavě a v tu chvíli mi také došlo, že bych měla dělat jakože nic, aby si to nerozmyslel. Ale na druhou stranu škoda, protože sestřička měla vždy nachystanou sladkou odměnu. ,,Dneska nic Moni?" zeptala se, když mě viděla jít okolo ven. ,,Ne, dneska asi ne, naštěstí." dostalo se jí celkem jednoduché odpovědi. Pak už opět pokračovala ve své práci. Odběry krve, kartotéka a nevím co ještě měla na starost. Každopádně tam teď nikoho neměla, takže kdybych musela jít na odebrání krve, šla bych určitě hned. A nedobrovolně.

Já vyšla na chodbu a mamka ještě něco řešila. Nejspíše se to týkalo detailů, které lékař chtěl sdělit pouze nějakému dospělákovi a ne dítěti. Také to mohl být popis cesty do jiné nemocnice. Kdo ví? Já nic neslyšela, takže jsem mohla jen hádat.

Co nevidět vyšla mamka ven. Nebyla moc šťastná. Vypadala spíše velmi ustaraně. Jako by jí teď někdo bodl trn do paty. To se mi úplně nezdálo, taková určitě jen tak nebývá. Ale jelikož jsem myslela pouze na neplánovaný výlet do hlavního města České Republiky, nezbylo než ji nechat v jejích myšlenkách a jen ze mě vypadlo:,,To je super, že navštívím i jiné místo." ,,To je." odpověděla maminka jednoduše a krátce. Po zabalení všeho do svého batohu se se mnou vypravila na dalekou cestu.