Hvězdné nebe nad temným krajem

Praotec hvozdu

Ve větru šelestu ztrácí se zpěvu hlas,
jak ptáci do teplých krajin putují.
Porostní baldachýn nabývá mnohých krás,
když stromy před zimou letní šaty zbarvují.

Kdo létat nemůže s úzkostí shání si skrýš,
každým dnem zima jest o něco blíž.
Námluvy jelení již dávno skončili,
dřívější sokové, dnes proti mrazu se spolčili.

Celý les chystá se na hubené časy,
na dobu kdy ztratí svého pána,
Lesovik naposled prochází své staré trasy,
nežli jej probudí radostné volání jarního rána.

Vše se zdá v pořádku, nehrozí vážnější škody,
v zimní čas sklízí každý své píle plody.
Takový zkrátka jest přírodní řád,
proto jde Lesovik na zimu spát.

Mrazivé měsíce pomalu plynuly,
pro vládce hvozdu však pouhá chvíle.
Konečně hodiny spánku minuly,
Lesje se probouzí v své plné síle.

Tento rok zdá se být odlišný,
ve vzduchu vznáší se podivný pach.
Zvířecí přátelé pozdravit nepřišli,
ze stromů cítit je panický strach.

Vzduchem zní údery a ostré drásání,
současně raněných listnáčů sténání.
Konečně rozeznal tu zvláštní vůni,
v tu ránu strach a hněv na duši trůní.

Žene se podrostem v podobě vichřice,
hlubokým vytím svůj příchod ohlašuje.
Vetřelci smrtelní zděšeni velice,
v kácení hvozdu se však pokračuje.

Výstrahy nedbati však chyba nešťastná,
na peklo mění se doubrava překrásná.
Prastarý lesa duch s živelnou zuřivostí,
troufalé vetřelce trestá bez milosti.

Na místě skácených obrů kořeny se svíjí prudce,
kmeny se na své místo vrací.
V té změti šílenství lapen je vetřelců vůdce,
přeživší dělníci za kopci se ztrácí.

Mohutný drvoštěp připoután k zemi,
s úžasem sleduje proběhlé změny.
Na dvacet dubů pod pilami padlo,
nyní se zdá že ani kvítí neuvadlo.

Po dlouhém čekání věznitel zjevuje se,
v pravé své podobě Lešij se přímí.
Nebohý smrtelník strachy se celý třese,
za tohle nestála ta trocha dříví.

Nad vězněm sklání se podivný muž,
na prstech pařáty ostré jak nůž.
Téměř až k zemi vousisko zelené,
nejhorší však oči černě zbarvené.

Konečně tichem prořízne hluboký hlas,
proč lidé přírodu tak rádi bez rozmyslu ničí?
Muž cítí jak stojí mu snad každý vlas,
odpovědět té zrůdě se mu příčí.

Namísto toho položí otázku vlastní,
proč stále je držen v té dřevěné pasti?
Stromy opět na svém místě stojí,
z jakého důvodu jej stále kořeny k zemi pojí?

Popuzen drzostí smrtelníka,
prostý mávnutím povel dává.
Tlustý kořen zdvihá nevolníka,
na všechny strany jím mává.

Po trestu znovu se dřevaře ptá,
jako by věřil že prosťáček odpověď zná.
Tak chvíli sledují bez hlesu jeden druhého,
v obou pocit jako by hleděli na ďábla krutého.

Snad z rozmaru, snad vycítiv strach,
ve strašné zjevení Lesovik podobu mění.
V jeho očích muž pouhý vrah,
jak odraz vzteku jelení lebka se kření.

Přes úzkost v nitru muž odhodlá se k odpovědi.
Co vlastně bytosti lesa o lidském životě vědí?
Zima byla dlouhá, v zemi zuří vojna,
tento les jevil se jako tučná kráva dojná.

Vystavět budovy bitvami zničené
zajistit obětem teplo a bezpečí.
O pomoc žádali i pány vznešené,
žádosti skončily však pouze u řečí.