Hvězdné nebe nad temným krajem

Plamínky z vřesovišť

Den k spánku se ukládá,
zpět je noci nadvláda.
V nebi kráčí pastýř hvězd,
osvětlujíc stovky cest.

Jedna z nich se blaty vine,
užší je než cesty jiné.
Všude ticho mír a klid,
mlha skrývá noční lid.

Ve světle luceren zář zlatých vlasů,
všech dávných duchů jež stráží tuto trasu.
Do ticha blat náhle mladý pár se vřítí,
klidu a míru nelze na nich zříti.

Dívka je sinalá, pobledlý květ,
pod srdcem nosí již měsíců pět.
Mládenec schvácený, děs a hrůza,
za nimi řítí se najatá lůza.

Dívčin otec boháči dceru svou slíbil,
jí se však nadevše kluk od vedle líbil.
Společně potají v háji se scházeli,
a stále pevněji k sobě se vázali.

Jednoho večera po velké oslavě,
pár mladých milenců u ohně osaměl.
Té noci magické ona svěřila mu tajemství,
mládence zalilo radostné šílenství.

Vzácný dar pod srdce jí svěřen byl,
mládenec milou svou radostně políbil.
Nebyl však jediný kdo novinu slyšel,
ke vší smůle v té chvíli dívčin otec přišel.

Po té noci milencům zlé časy nastaly,
dívka je vězněna, mládence ze vsi vyhnali.
Dlouho se trápil jak zpět získá svoji milou,
když její otec vládne vojenskou silou.

Nakonec dívka uprchla způsobem svým,
opila strážníky i s otcem hamižným.
Celý den trvalo nežli se setkali,
tou dobou biřici již dívku hledali.

Ve snaze prchnout špatný směr zvolili,
najatí sousedé v houští je spatřili.
A tak se vracíme na blata tichá,
mladý pár ztrápený už sotva dýchá.

Bludičky zvídavé k páru se blíží,
dívce se únavou již oči klíží.
Mládenec zoufalý v náruč ji bere,
dál úzkou uličkou blaty se dere.

Duchové droboučcí tiše na cestu mu svítí,
snad chtějí zachránit to zvadlé kvítí.
Mlha se jim za zády zavírá,
neprostupné hradby podobu nabírá.

V tom čase otec se svojí družinou,
teprve nalezli cestičku bažinou.
Žoldnéři zkušení radí se vrátit,
nechtějí na blatech životy ztratit.

Mlha je hustá, nic se v ní nehne,
tak otec bláhový do blat sám vběhne.
Chvíli se potácí skrz temnotu bílou,
namísto pokory rve se vpřed silou.

Lomozí, nadává, smrt dceři přeje,
všem hrůzným nápadům nahlas se směje.
Ve vlhké temnotě vzteklý stařec tápe,
šílenství na rozum tiše se sápe.

Daleko před starcem světlo se mihotá,
něžně jej objímá bělostná temnota.
V zoufalé samotě několik hodin,
se otec rozzlený ke světlu brodí.

Na konci starcovi úmorné trasy,
namísto dcery přízraky se zlatými vlasy.
Mrknutím oka hrubián z povrchu mizí,
do hlubin rašelin stáhli jej mocnosti cizí.

Po krátkém oddechu chlapec s dívkou v náručí,
pokorně a s díky z bažin se poroučí.
Aniž by věděli otcova skonu,
v srdcích již tuší konec hrůzného honu.

Po čase ve městě syn na svět přišel,
o dědu zlotřilém nikdy neslyšel.
Na blatech vzdálených noc nadvládu loudí,
kol úzké cestičky nový přízrak bloudí.