Hvězdné nebe nad temným krajem

Průvodce ztracených duší

Drobná stařenka k hřbitovu se plouží,
vzpomínky na muže drahého v hlavě sivé krouží.
Po celé dekády společně sdíleli dobrodružství života,
po ztrátě manžela plamínek v srdci obklopuje temnota.

U desky z mramoru houf lidí se tísní,
obřad je provázen konejšivou písní.
Z mračného nebe první kapka skáče,
ve tvářích slzavé úsměvy, vždyť i nebe pláče.

Hodiny dávno odbili večerní dobu,
stařenka již sama je u čerstvého hrobu.
V tichosti vzpomíná na dávné časy,
kdy barvy pšenice ještě měla vlasy.

U sedláka coby děvečka sloužila,
když svého milého poprvé spatřila.
Na městském jarmarku s houslemi hrál,
než z trhu odešla růžičku do vlasů tiše jí dal.

Úsměvem splatila ten křehký dárek,
s tvářemi do nichž se usadil malý červánek.
Po nějakém čase při jarní slavnosti,
řekla své ano, s velikou radostí.

Plynuly měsíce, plynuly roky,
dceruška již dělá své první kroky.
Muž zdědil po otci květinový krámek,
nad ním byt maličký, přec pro ně zámek.

Každý rok na jaře v den jejich výročí,
hedvábný šátek vázal jí přes oči.
Na stole ležely vždy krásné květiny,
vybrat ty nejlepší někdy mu trvalo i celé hodiny.

Plynuly roky, plynuly dekády,
dceři již vrátil se milenec z armády.
Staří šli na ves, byt dětem nechali,
na stará kolena zemí se toulali.

Po čase radostná správa srdce jim zalila,
vždyť dcera nedávno dva vnuky povila.
Sláva se konala, křtila se vnoučata,
dnes srdce zmíněných zalévá prázdnota.

Stařenka hledí na kopec hlíny,
po smrti drahého život je jiný.
U hrobu v šeru mihne se stín,
stařenku na chvíli opouští splín.

Před ženou sedí kočka jak uhel černá.
k stařence upírá svá očka věrná.
Na malý okamžik úsměv se mihne,
tvář smutkem ztrápená maličko zjihne.

Jistým krokem kráčí kočka k ní,
jen klidné vrnění po hřbitově zní.
Oči jak smaragdy v nich teplý plamen,
září těch plamenů démon smutku znaven.

Chlupatá tulačka jde s ženou domů,
k teplu a pohodlí namísto hrobů.
Stařenka uklízí připravené léky s vínem,
zas není sama, nezáleží na ničem jiném.

O pár dní později na dveře bušení,
v koččině výrazu nejisté tušení.
Za dveřmi chlapec, květ stařence dá,
následně táže se zda jeho kočku má.

Stará žena nechápavě stojí,
snad tisíc otázek v duchu se jí rojí.
Slušnost však velí pozvat hosta dále,
kočka již čeká u věšáků v hale.

Po krátkém vítání šálek čaje pijí,
jak plynou minuty, konverzace míjí.
Chlapec je sirota, u hrobu rodičů kočku našel,
od těch dob potkal ji kamkoliv zašel.

Leč klubko čertovské zvláštní zvyklost má,
že při zvonu bytí na hřbitov chodívá.
Od těch dní poprvé však vybrala si osobu,
s níž byla ochotna odejít pryč od hrobů.

Když starka vyslechla tu zvláštní historku,
radost i zármutek sjely až do morku.
Nechce být sama, však kočku nemůže si vzít,
nakonec navrhne zda chlapec nechtěl by u ní žít.

Zaskočen otázkou dlouhou dobu váhá,
nabídku cizinky přijmout se zdráhá.
Napětí roztíná od kočky lísání ždibec,
nakonec přijímá, lepší než sirotčinec.

Dál plyne čas, ti tři spolu žijí,
nežli se nadějí pět roků již míjí.
Chlapec se vyučil, už našel si práci,
stařenka byť šťastná, již věkem síly ztrácí.

Světa se držela až do chlapcovy svatby,
zemřela ve spánku při poslechu oblíbené skladby.
Znovu smutné procesí k hřbitovu se stáčí,
ke stejnému hrobu jak na začátku kráčí.

Stařenka nechápe co se to děje,
proč na počest její kněží žalmy pěje.
Postává v houfu a hledí na hroby,
za nimi spatřuje ohavné obludy.

Pohřeb již končí, všichni jdou domů,
stařenka zas sama u tichých hrobů.
Kolem ní stahují se podivní tvorové,
než vzteklé prskání protíná to ticho hrobové.

U nohou stařenky ta stará známá,
ocasem chlupatým teď vztekle mává.
Podivné zrůdy rychle se odplíží,
stařenka cítí že již nic ji netíží.

V ten samý okamžik celý svět mizí,
okolí zaplaví jen světlo ryzí.
Cítí jak mládne a světlo kolem houstne,
na konci křehká růže, láska a housle.