Hvězdné nebe nad temným krajem

Vodjanoj

Nastalo rána kuropění, 
dědinu probouzí kohouta hlas. 
Noc údolí v den se mění, 
na polích ve zlatě obilí klas. 

Na kraji vesnice v oparu mlhy dlící, 
jezero prastaré navěky spící. 
Na břehu jezera mohutné topoly, vrby, 
v největší koruně zelený mužík se hrbí. 

Na domek vzdálený očkama mžourá, 
ze šosu kabátku voda na zem kane. 
Kde jen se tentokrát toulá, 
co trvá té krásné panně? 

Když slunce vystoupá o něco výše, 
vrací se Vodjanoj do vody, vztekle, přec tiše. 
Děvečka spanilá pro dnes má štěstí, 
pána vod láska k ní nic dobré nevěstí. 

Prvně ji spatřil oděný v žabí šat, 
sedíce na bílém květu leknínu. 
Otce jí za krádež navždy vzal kat, 
ve stínu vrb tváře plačtivé složila v klínu. 

Její tvář i přes mračna zármutku, 
zažehla mu v hrudi posedlosti zárodku. 
Stala se předmětem chtivé jeho touhy, 
on pro ni nebyl víc než strašák pouhý. 

Párkrát jej spatřila když byla dítětem, 
a husy na kopce chodila pást . 
Kdysi prý utopil sedláka i s hříbětem, 
protože raky z mělčiny chodil mu krást. 

Den letní blíží se k večeru, 
když dívka spanilá přichází k jezeru.
Vlasy má havraní, prostinký šat, 
za ruku chňapne ji zelený hnát. 

Hastrman skřehotá podivnou píseň, 
snažíc se vyjádřit svůj nelidský cit. 
Dívka to tušila, necítí tíseň, 
praví že tak snadno nelze ji mít. 

Půl léta uběhlo od otce smrti, 
hněv duši dívčinu nadále drtí. 
Do služby přijal ji dědiny pán, 
v dívčině mysli zrodil se děsivý plán. 

Pokud jí pomůže pomstít se za trest, 
jež mocipán provedl na otci. 
Prokáže vodjanu největší čest, 
a provdá se za něho před celou obcí. 

Podivně zamžoural ten vodní skřet, 
proč by si děvečku neměl vzít hned? 
Pak znovu zadumal se nad tou věcí, 
může tak naplnit své hrnky přeci. 

Souhlasně přikývl na návrh její, 
takhle ji konečně získá. 
Duše děvečky se ziskem moci mění, 
v očích se zlověstně blýská. 

Uběhl od dohody již nějaký čas, 
na poli nezůstal jediný klas. 
I lidí v dědině znatelně ubylo, 
po paktu s vodníkem mnohé se změnilo. 

Nejprve děvečka svedla dědiny pána, 
jak od začátku v plánu měla. 
Při jedné z vycházek bodla jej pomstou hnána, 
s pomocí vodnickou poté zbavila se těla. 

Pak rychle stala se údolí paní, 
když zmizel každý kdo nevlídně koukl se na ni. 
K splnění slibu však stále se neměla, 
že vodník růžence bojí se moc dobře věděla. 

Ducha vod podvésti chtěla hloupě, 
vzala si jiného před zraky víry. 
Svým lidem svěřila zničit to vodnické doupě, 
čímž pána jezera vyvedla z míry. 

Poskoků dívčiných se zbavil velice lehce, 
mávnutím hnáty své změnil je ve vodní pěvce. 
Vzteky sinalý a záští hnán, 
hastrman vymyslel své pomsty plán. 

Následné týdny plynuly v tichosti, 
zlotřilé krásce nepřišlo to divné. 
V tom čase na lukách zahlédli hřebce záříti bělostí, 
zvíře bez pána zdálo se velice klidné. 

Jako dar paní své lidé z dědiny jej dali, 
kus to byl překrásný, svaly jen hrály. 
Jak dívka nasedla kůň se splašil, 
k jezeru v plné rychlosti pelášil. 

Tak vodník získal tu překrásnou růži, 
jež s jeho pomocí odhalila trny. 
Po letech spatřili v tom kraji děti se zelenou kůží, 
dnes krom mě vypráví o krásce spanilé snad už jen vlny.