Ineffable Universe

28. Nemoc zamilovaných pt. 1

Na planetě Alfa Centauri zůstali o týden déle než plánovali a poté dostal Doktor nápad, kam by mohli zaletět dál. Tardis je vzala na malou planetu Pandatorea. Planetka, která se vyznačuje malou zajímavostí a kam jezdí milenci, když chtějí zjistit, jestli si jsou souzeni. Kdokoliv na tuto planetu stoupl, tak se mu 24 hodin na zápěstí objevilo jméno své spřízněné duše. Proto se tu konalo nejvíce zásnub ze všech planet v celé galaxii.

Další skupinkou turistů zde tvořili botanici a fotografové přírody, jelikož planetu tvořila rozlehlá jezera připomínající spíše moře a rozsáhlá zeleň. Byl to zde květinový ráj. Veškerým květinám se zde dařilo a místní obyvatelé museli dávat pozor, aby se tam neuchytil nějaký plevel z jiných planet.

Tohle všechno vysvětlil Doktor kouzelníkovi, ještě než vyšli ze dveří. Když otevřeli dveře, okamžitě pocítili vlhkost vzduchu a rozlil se jim výhled na krásnou pestrobarevnou zahradu ohraničenou malým plotem. Procházeli se kolem zahrady a prohlíželi si zvláštní květiny.

Když došli na konec dané zahrady, ocitly se u vstupu do malé restaurace. Vešli dovnitř a okamžitě je personál zahltil květinovými náhrdelníky a večeří zdarma, pokud se ukáže, že jsou spříznění partneři. Doktor se z toho snažil vymluvit, jelikož o ulici vedle zahlédl něco, co upoutalo jeho pozornost.

Barty si všiml touhy po dobrodružství v jeho očích a nechal ho jít za svým srdcem s tím, že má v plánu malé překvapení. Setkají se večer v restauraci, až si obejdou svoje věci. Navíc to bude změna, když nebudou neustále u sebe. Doktora jeho návrh nejprve zaskočil, jelikož nejraději záhady řešil s někým po svém boku, ale akceptoval. S malým polibkem se rozloučil s Bartym, než vyběhl ven aby mu nic neuteklo.

Kouzelník se mezitím vydal do malého města, které se hemžilo mimozemšťany všech možných ras. Jakmile našel ten správný krám, nemeškal ani okamžik a vešel dovnitř. Jednalo se o malé šperkařství, které však mělo k dispozici vystavené nádherné zásnubní prstýnky.

Doktor se na místo jejich schůzky dostavil dříve než kouzelník. Usadil se u stolu a přemýšlel o sobě a Bartym. Takhle se necítil ani s Rose. Vyhrnul si rukáv a zkontroloval své zápěstí na kterém se mu objevil text v jeho rodném jazyce. Několik kruhů jež tvořilo jméno. O to pro něj bylo těžší to, k čemu se hodlal rozhodnout.

Pán času seděl na židli a hleděl někam před sebe, i když bylo jasné, že byl myšlenkami někde jinde než u krásného výhledu. Barty akorát vešel do místnosti a všechny svíčky se máchnutím hůlky rozsvítily a vznesly se do vzduchu, kde jen tak líně proplouvaly kolem nich. Tímto gestem na sebe upoutal požadovanou pozornost. Nevšiml si však, že tam něco nehrálo. Že se v pohledu jeho přítele schovávalo něco smutného.

Barty přešel k Doktorovi, než mu řekl že nesnáší nudné a stereotypní proslovy a tak to prostě udělá. Klekl si na jedno koleno a z kapsy své bundy vyndal malou černou krabičku, která v sobě skrývala zlatý prstýnek tvořený několika úzkými kruhy jež svíraly diamant.

„Vezmeš si mě?" zeptal se ho s hlasem plného naděje a očekávání. Nečekal však že na něj svraští Doktor obočí a podívá se na něj, jako kdyby žádosti o ruku na něj použil nějakou kletbu.

„Barty..." a klesl mu hlas. Nikdy neměl problém se slovy, ale nyní si nebyl jistý, jak mu vysvětlit, že tohle byla chyba. „...ne. Promiň nemůžu... Tohle celý byla chyba..." řekl nakonec.

Kouzelník byl v šoku a netušil co na to říct. „Chyba, huh?" řekl si spíše pro sebe, než uklidil prstýnek zpátky do kapsy. Jak si stoupl, projela jeho srdcem ostrá bolest. Chytil se za hruď a měl dojem, jako kdyby mu ten orgán, o kterém si před poznáním Doktora myslel že ani nemá, pukl ve dví. Takovouhle bolest v životě nepoznal.

Pán času si všiml jeho utrpení a přispěchal k němu blíž aby se ujistil, že byl v pořádku. Barty ho však odstrčil stranou. Nechtěl aby ho takhle viděl. Nechtěl aby viděl, jak moc ho to bolelo. Bylo mu z toho špatně. Nejraději by byl teď sám a tak vytáhl hůlku a teleportoval se beze slova pryč.

Toho večera na sebe už nenarazili a vypadalo to, že kouzelník dělal vše proto, aby se Doktorovi vyhnul. Byl na něj naštvaný, ale netušil, co ho bolelo víc. Jestli být s pánem času nebo bez něj.

Na planetě se zdrželi ještě tak dva dny, než se opět vydali na cestu. Barty byl od té doby odtažitý a s Doktorem mluvil minimálně a spíše se mu stranil. A i když se mu mimozemšťan omluvil a pokusil se mu vysvětlil všechny ty důvody, proč to tak nemohlo být, tak to jeho bolest nijak nezmírnilo. Měl spíše dojem, že se to šířilo jeho tělem jako jed a čím dál častěji ho šimralo na plicích.

Jednoho večera se kouzelník opil a bloumal útrobami Tardis, dokud nedorazil do ložnice, kde se svalil do postele. Ležel na zádech, ale i tak si všiml oněch prokletých fotek s předchozími společníky a poznámkami v kruhovém písmu.

Bylo mu z toho zle. Z pohledu na fotky ho přepadaly myšlenky, že nikdy nebude pro Doktora dost dobrý. Možná vůbec pro nikoho. Co by chtěl, vždyť byl jenom obyčejný kriminálník. Zřejmě stejně nikdy neměl šanci...

Vzal do rukou fotku s Rose a prohlédl si jí. Byla jako slunce. Již z fotky ho hřál její optimismus. Znechuceně se nad ní ušklíbl, než rámeček s fotkou odhodil stranou. Zavřel oči a pokusil se myslet na něco jiného, jenomže myšlenky se mu neustále vraceli k pánovi času a jeho společníkům. Náhle, jako blesk z čistého nebe ho začaly pálit plíce a šimrat v krku. Byl to záchvat kašle, jaký nikdy nezažil.

Cítil jak se mu něco dralo krkem, dokud se mu to nepodařilo vykašlat do ruky. Byl to jediný okvětní lístek rudé barvy. Zkoumal ho a přemýšlel jak se mu něco takového mohlo dostat do krku. Neviděl žádnou rostlinu od návštěvy Pandatorei a ani tam si nevybavoval, že by přišel do styku s nějakou květinou, která by měla takové kulaté okvětní lístky. Se zájmem si lístek prohlížel, než uznal, že bude lepší, když se ho zbaví a tak ho spálil.

Následujícího rána, když se probudil se cítil ještě hůř a jen co vešel do řídící místnosti a spatřil Doktora, sevřelo se mu srdce a zachvátil ho kašel. Zakryl si rukou ústa, dokud ho záchvat nepřešel. I teď cítil, že vykašlal něco, co neměl, ale jelikož k němu přispěchal pán času, schoval to do kapsy.

„Jsi v pořádku. Nevypadáš moc dobře. Měl by sis sednout," a chtěl ho odtáhnout k židli.

„Proč se staráš?" zeptal se podrážděně a chtěl ho odstrčit, ale Doktor se tentokrát nenechal. Sice na něm bylo vidět, že ho ta otázka zasáhla, ale i tak se ho snažil dostrkat k židli.

„Protože i přes to vše mi na tobě záleží," řekl, jako by to byla samozřejmost. „Skočím ti pro vodu a pro něco na ten kašel," a chystal se odejít, když ho kouzelník zarazil.

„Nemusíš se obtěžovat. Prostě použiju kouzlo," a ukázal mu hůlku. Použil na sebe Episkey, ale ani přes to ho nepřestaly pálit plíce. Škrabot krku ustal a vyléčil si tím i kocovinu, ale měl dojem, že to úplně nezabralo. „Vidíš, už mi je líp," řekl Doktorovi, jelikož nechtěl, aby do toho zbytečně šťoural a dělal si zbytečné starosti. Doktor si tím sice nebyl moc jistý, ale pro teď se rozhodl v tom více nešťourat.

Ještě toho večera ho Barty poprosil, jestli by ho neodvezl zpět do jeho doby, kde měl bezpečný úkryt. Pán času měl o kouzelníka obavy, ale i přes to mu vyhověl. Odvezl ho přesně tam kam chtěl a doprovodil ho do osamělé chaty uprostřed lesa. Doprovodil ho dovnitř, kde se s ním rozloučil. Nejprve mu chtěl podat ruku, ale nakonec kouzelníka objal a políbil ho na čelo.

„Drž se a kdyby cokoliv, zavolej," rozloučil se s ním než odešel. Barty měl celou dobu co dělat, aby se nerozkašlal. Proč to musel Doktor dělat jenom horší? Jen co zaslechl naříkající zvuk Tardis, rozkašlal se. Již to nemohl déle držet. Kašel trval déle a vykašlal mnohem víc lístků, které zakrývaly jedno celé poupě. Zděšeně si to prohlížel a přemýšlel, co to bylo za krutou kletbu.