Ineffable Universe

25. Strach z jehel

Byl začátek únoru, všechno bylo ještě přikryté bílou peřinou, dokonce i ulice Hells kitchen. Toto zimní počasí způsobovalo nesmírné trable pro zdejší občany ve kterých si Zebediah liboval. A již to byly dva měsíce od té doby, co použil lektvar na dítě. Přesně od té doby ho každičkou noc soužily noční můry. A dnešek nebyl výjimkou. Všechny začínaly stejně. Stejně jako ta dnešní.

Všude kam se podíval viděl injekční jehly. Některé byly prázdné, jiné plné nejrůznějších tekutin. Jiné byly rozbité a některé byly napojeny na hadičky, které neměly konce. A i když byl nyní dospělý, objevili se tam i jeho rodiče tak, jak si je pamatoval z mládí.

I teď ho vzali každý za jednu ruku. Nejprve vypadali jako kdyby se chtěli za všechno omluvit, udobřit se, začít znovu a vytvořit pořádnou funkční rodinu, ale ta iluze brzy pominula. Jeho rodiče ho vzali do jejich starého domu, i když pro něj to byla spíše laboratoř a připoutali ho k bílé posteli. Na hlavu a hruď mu nalepili čidla. Jedny k monitorování jeho tělesných funkci a druhé k elektrošokům. Následně mu do paže připojili kanylu a do druhé mi píchli hadičku s podivnou bílou tekutinou.

Nyní jeho rodiče v bílých lékařských pláštích již nevypadali jako jeho rodiče z dětství, ale nýbrž jako mrtvoly, kterými se staly. Jeho matka měla na tváři jizvu od žehličky a krvavé bodance na hrudi, které ji přikázal udělat. Taky od ní jeden dostal na památku. A jeho otec měl zakrvácené rudé oči s prázdným výrazem. Jeho matka poté zvedla injekční stříkačku s fialovou tekutinou a píchla mu ji do ruky. Nicméně jehlu mu v ruce nechala.

Takhle vzala další a další až jeho ruce začaly pomalu připomínat záda dikobraza. Tekutina z těch injekci ho tak pálila, jako kdyby mu do žil pouštěli kyselinu. Nejraději by je vyrval, ale nemohl. Čím víc se vzpouzel, tím víc se utahovala jeho pouta na rukách a na nohách. Nadával a přikazoval jim aby ho nechali. Dokonce snad vzýval všechny svatý, ale bylo to marné. Ani jeden z rodičů ho neslyšel, jelikož měli oba dva klapky na uších.

Když už to vypadalo, že více utrpení nezvládne, položili jeho rodiče veškeré jehly a stříkačky a odešly z místnosti. Zebediahovi se zdálo, že tam ležel snad celou věčnost. Nejhorší bylo, že i když tam byl sám tak se nemohl dostat z pout.

Po nějaké době se opět jeho rodiče vrátili, ale tentokrát vzali někoho s sebou. Na stříbrném řetězu s sebou přitáhli Luciana. Lykan se snažil rozbít obojek nebo utrhnout řetěz, ale veškeré jeho úsilí bylo k ničemu. Stejně jako jeho tak i Luciana připoutali k posteli. Přešli k němu a chtěli mu do krku píchnout extra velkou injekci. Nicméně jak se Lykan neustále vrtěl ve snaze dostat se pryč, tak se jim vpich nepovedl a všude začala téct červená. Zebediah křičel a snažil se dostat z pout, které se kolem něj čím dál více jako hadi omotávaly a utahovaly až mu bránily v dýchání.

Lapal po dechu a již se mu stmívalo před očima, když mrkl a celou bílou místnost nahradila tma jeho ložnice. Seděl na posteli s vytřeštěnýma uslzenýma očima, vlasy mokré potem a to co ve snu představovaly pouta byly dvě ruce, které ho objímaly. Lucian ho totiž objímal zezadu a snažil se ho uklidnit.

„To bude dobrý. Je to jen zlý sen. Sem tu..." špital mu a vousy ho neúmyslně šimral do krku. Zebediah se o něj pohodlněji opřel a položil si hlavu pod jeho bradu. Snažil se na to nemyslet, ale pokaždé když zavřel oči, spatřil ty hrozivé výjevy. Byl unavený, ale bál se zavřít oči, jaká to ironie. Akorát mu to ničilo náladu.

To vše, dokud k jeho uším nedolehla jistá melodie. Byla pomalá a hádal že i stará. Lucian nejprve pobrukovat melodii než se dal do zpěvu. Píseň sama o sobě zněla smutně, ale to nemohl říct s jistotou, jelikož slovům nerozuměl. Taky nemusel, díky tomu jako kdyby mu do obličeje spadal sandmanův prášek a jeho mysl utekla daleko do říše snů.