Můra

19

Držím se tyče v přehřáté tramvaji. Pozítří je poslední den školy.
Možná bych měla donést Sofii nějaký dárek. Nic jsem ji nekoupila, nenapadlo mě to. Ale když nad tím teď tak přemýšlím, vždycky se jí líbil můj zirkonový náramek od tety Jitky. Vlastně ho moc nemám ráda od té doby, co se s náma přestala mámina větev rodiny stýkat.
Takže dárek mám vyřešený.
Vytáhnu z kapsy telefon a znovu otevřu založenou stránku.
Václav Adamec. Psychologická specializace pro mladistvé. Zítra mě to čeká. Nejmastnější schůzka, na jakou mě kdy táta objednal.
Očima zhodnotím jeho fotografii na profilu. Opírá se o strom. To má navodit pocit nenucenosti? Je docela mladý, nemůže mu být víc, než třicet. Kouká na mě a jeho hnědé oči se lesknou, jako by už teď věděl všechno. Zvláštně hnědé oči.
Tak trochu kreslogenické.
Doopravdy si táta myslí, že mě tímhle vyléčí? Že mi dvě hodiny pokecu s úplně cizím člověkem slepí dohromady tu hromadu střepů, které jsem kdysi říkala duševní zdraví?
Schovám telefon do kapsy a opřu si čelo o studený kov. Tramvaj sebou hází a tak se mi neopírá moc pohodlně, ale potřebuju trochu zchladit rozpálenou hlavu.
Neměla bych na to myslet. Měla bych si uvědomit věci kolem sebe.
Prázdné sedačky, már cestujících v dostatečné vzdálenosti, aby mě neregistrovali, ale zároveň ne příliš daleko na to, abych je nemohla sledovat. Starý řidič, kterému na palubní desce tančí do rytmu pohupování vozidla kýčovitý santa. Nepříjemně poblikávající zářivka v rohu za mnou. Fleky od bláta na podlaze chodbičky.
Stojím v tramvaji a chystám se do kavárny s Lucy a Georgem.
Na to se přece těším.
Zavřu oči a pokouším se přesvědčit samu sebe, že je to realita.

"Štěpán ti posílá předčasný dárek," usměje se Lucy a podává mi papírovou tašku. Není dárková, je úplně obyčejná. Díky bohu, vzhledem k tomu, co je uvnitř.
"Jé, moje bota."
"Bylo by blbé chodit s jednou," zasměje se Lucy a zamíchá si capuccino. "Eat it. It's melting already."
George konečně pustí konec mé šály, kterou celou dobu převracel v ruce a přitáhne si svůj zmrzlinový pohár. Pod dlouhém přesvědčování mi Lucy dovolila mu ho koupit.
Musela jsem. Chápu ten lesk v dětských očích, když se zamilují do horkých malin a duhového sypání.
"To ti nevadí že ti sedí na klíně?"
"Vůbec," odpovím a podrbu ho v blonďatých vlasech. Má je po Lucy.
"Jak zvládáte s tátou přípravy? Všechno dobrý?"
Přikývnu. "Anežka to má pod palcem."
"Generál od přírody," konstatuje Lucy a vytáhne z knihovničky kousek od našeho stolu knihu. Zalistuje v ní.
"Gabra a Málinka?" podotknu. George si pohupuje nohama.
"Zajímalo by mě, jestli jsou tu na půjčení. Tuhle bych si ráda znovu přečetla."
Lucy a její láska ke knihám. Zvláště těm dětským. Než se od nás odstěhovala, byl její pokoj jedna velká knihovna nacpaná Andersenem, Karafiátem, Potterovou a Lewisem.
Lucy má knihy, Štěpán vlaky, Anežka obrazy. A já noční můry.
 "Mi neříkej, že tohle doma nemáš."
"Jenom anglickou verzi."
"Řekni Jacobovi. Aspoň se nebude trápit s dárkem."
"Chraň ho ruka páně, jestli doteď nic nesehnal," rozesměje se Lucy a vytáhne kapesník, aby setřela ze stolu kapičky roztopené vanilkové zmrzliny.
"A co přinese Ježíšek Georgiemu?" nakláním hlavu.
"Santa Claus. A říkat to před ním nebudu."
George při zmínce o vánočním dědečkovi zpozorní.
"Řekni to česky." navrhnu a upiju ze svého latte.
Lucy se sečtělým pohledem upřeným na svého synka zavrtí hlavou. "Ten kluk rozumí češtině víc, než si možná myslíš. Obzvláště hračky už umí v obou jazycích."
"To mu jde teda rychle."
"Co by nešlo? Je to malý génius. Po mamince. Don't make auntie dirty."
George si zodpovědně strčí lžíci do pusy a usměje se na mě. Úsměv mu neoplatím, místo toho mu odfouknu ofinu z čela.
"Jak to u Štěpána vlastně skončilo?"
Lucyin výraz se promění. Dělám, že jsem si toho nevšimla.
"Už se nic moc nedělo. Odjeli jsme chvíli po vás, Anežku jsme vzali s sebou. Neříkala ti?"
"Říkala. A co děda? Byl zase naštvaný?"
Lucy vrátí knihu do police. Snaží se skrýt rozpaky? Jestli jo, moc se jí to nedaří.
"Znáš dědu. Nezlobil se na tátu za to, že tak vyskočil, ale že odvezl tebe. Měli pro tebe dárek. I pro Anču, ale ta si ho nechtěla vzít. Tak jsem se s nima domluvila, že vám je dovezu na Štědrý den, až u vás budeme slavit."
"To zní skvěle," přikývla jsem a pokusila se o úsměv. Že se děda zlobil, mě mrzí. Sice se na tátu zlobím taky, ale stejně je mi ho líto. Protože ho chápu.
Máma je v naší rodině prostě tabu.
"Klasicky? Ty doneseš polívku a my děláme kapra se salátem?"
"Klasicky. A George má pro vás pár perníčků, zdobil je sám."
"Gingerbreads!" vykřikne nadšeně a zašermuje ve vzduchu lžičkou.
Obě se smějeme.
"Vidíš? Říkala jsem ti to."