Můra

18

Obláček dýmu stoupá směrem k bílé obloze. Sleduji jeho stále se měnící tvar, než se jeho obrysy rozplynou ve studeném vzduchu.
Sníh je pryč, roztál po několikadenním dešti. Teď, když to konečně začalo vypadat na pohodlnou cestu do školy, zavládl krvelačný holomráz.
Jako by to někdo dělal záměrně.
"Říkám ti, kašli na to."
Pomalu zvednu zrak k Jirkovi, stále se držíce chabé naděje, že to nemyslí vážně. Nakonec se ho musím zeptat narovinu: "Cože?"
Znovu přiloží filtr ke rtům a potáhne. Promluví a z úst mu při každém slově vyklouzne další stužka dýmu. Tohle je tak nechutný zlozvyk.
"Helen není holka vhodná... jak to říct... k randění."
Povytáhnu obočí.
"Co ty o tom víš? A já s ní nechci randit."
Rozesměje se, trochu to připomíná kašel. Michal na okamžik zvedne oči od telefonu. Vidím, že nás poslouchá.
Tohle na něm fakt nemám rád. Je to fajn kluk, ale když je nablízku Jirka, nebo ta jeho Eva, chová se jako klaun.
"Děláš si srandu? Je to očividný."
"A co přesně?"
"Obojí. Motáš se kolem ní jak káča a ona je... No prostě Helen."
"Jak prostě Helen? Můžeš to trochu specifikovat?" cítím, jak se ke slovu začíná hlásit vztek. Co si ten emoušský frajer myslí?!
"Jirko," ozve se Michal a snaží se se svým egocentrickým kamarádem navázat varovný pohled. Jirka ho úspěšně ignoruje.
"Lidem nevěří. Žádným. Je magor, ale to není nic divnýho, po tom o co se pokusila její máti."
"Jirko!" Michal změní varovný pohled na zlostný. "Přestaň o tom mluvit když tu není."
"Co je? Šeptanda, vole. Stejně by se to dozvěděl," poklepe si Jirka na čelo.
"Jaká šeptanda? O co jde? Hele, jestli mi hodláš prozradit nějakou její osobní věc, tak na to radši rovnou zapomeň, jasný? Nevím, jak pečlivě sis ten plán promýšlel, ale máš smůlu. Nemáš nárok na všechno, co si umaneš, ok? Mě nech žít."
Vrážím ruce do kapes a chystám se odejít. Nedokážu se dál dívat na ten jeho samolibý úsměv a přidrzlé pokuřování.
"Bene, stůj," ozve se Michal a snaží se mě chytit za loket. Uhnu. "Jirko, seš kretén. Bene, sakra, neurážej se jak ženská."
"Být tebou si to poslechnu do konce," zavolá za mnou Jirka.
Zastavím se. Proč jsem to udělal? Přinutím se opět k chůzi.
"Nebo se to dozvíš až moc pozdě. A bude to bolet vás oba," dodá.
Moje nohy znovu ustanou v pohybu. Nesnáším ho. Nesnáším sebe za to, jak moc jsem zvědavý.
Otočím se. 
"Tak to vyklop. Co se stalo?"
"No říká se toho dost. S něčím se svěřila Sofii a ta něco řekla nám," odpoví Jirka a jen těžko se mu daří skrýt uspokojení, které nabyl pravděpodobně ve chvíli, kdy jsem rezignoval.
Dochází mi trpělivost. "Můžeš to laskavě shrnout?"
"Že je její máma mrtvá, víš?"
Můj nenávistný výraz povolí. Nejde jinak. "Jo," přiznám. "To už vím. To má být jako všechno?"
"Kéž by," povzdechne si a nechá cigaretu v puse. Zastrčí si zmrzlé prsty do kapes. Natahuje to schválně, idiot.
Michal se vyhne mému pohledu a zahledí se do mobilu. Očividně to vzdal. Toho ksichta v černém očividně nezvládá umlčet nikdo.
"Nevím, co všechno jsou drby a co pravda, ale něco nám Helen prozradila. Její mamka se zabila v bouračce. Úmyslné bouračce," Jirkův pohled nabere podivný výraz.
"Jak to úmyslné?" Jsem zmatený. Pak mi to dojde. "Sebevražda?"
Jirka se usměje, jako by to bylo něco kdovíjak vtipného. Mám so chutí ho do toho šklebícího se obličeje praštit.
"Ty seš ale hlavička. Ale to není všecko. Helen byla v tom autě taky. Její máma se chtěla zabít s ní."
Zůstanu stát. Uběhne deset vteřin. Pak půl minuty.
Dělá si prdel. Kecá. Dělá si pěkně sprostou prdel.
Obrátím se dřív, než mu za tu drzost vrazím pěst do břicha. To je takový zmrd.
"Hej, kam to jdeš? Říkám pravdu!"
"Táhni do hajzlu," odpovím, aniž bych se otočil. Nesnáším ho. Samolibý parchant.
Michal se za chvíli přidá. "Bene, on fakt říká pravdu. Helen to potvrdila."
Zastavuju se, dnes už potřetí. Zůstávám k nim zády. Sleduju obláček páry, který se mi line od úst a snažím se to pochopit.
Snažím se akceptovat fakt, že Jirka možná doopravdy nelže.
Ten samozřejmě ihned využije ticha: "Vzala ji do auta a napálila to do kamionu. Protože je Helen bastard, říká se to dlouho. Její máti se nechtělo žít s výčitkama, ruplo jí a zabila se. Jenže Helen ne. Přežila tu autonehodu, měla funkční airbag a asi kurevský štěstí."
Odmlčí se. Vidím, jak kousek ode mě dopadl na zem nedopalek. Ještě trocha tabáku zbyla. Típl to dřív schválně? Pro větší efekt? To by mu bylo podobné.
Je to nemocný ubožák.
"Nevěřím ti ani slovo."
Slyším, jak se ke mě přibližuje. Zezadu se ke mě nakloní, cítím z něj smrad nikotinu. V kapsách zatnu ruce v pěst.
"Opravdu? To bys ale měl. Nebo se jí na to zeptej. Co sis myslel? Že chodí ke cvokaři z nudy? Že má absenci, protože je flákač? Mamka se ji pokusila zabít a ona to přežila. Myslím, že má trochu jiný starosti, než se zahazovat s takovýma existencema, jako jsi ty."
"Přestaň se chovat, jako bys ji znal."
Tím to chci ukončit. Vykročím, koušu se do jazyka, abych si bolestí rozptýlil myšlenky. Jenže ten kus idiota si pospíší, aby mi stačil. Jde dva kroky za mnou.
"Sakra, Jirko!" ozve se Michal ale nevnímáme ho ani jeden.
"Doufám, že stejně rychle utečeš taky od ní. Tohle není nic pro tebe, hochu. To bys nezvlád, radím ti to jako dobrý kamarád. Helena Havránková je psychouš. Mají to v rodině."
Jedna rána.
Tolik mi stačilo, abych ho poslal k zemi.