Můra

3

Přiložila jsem okraj skleničky ke rtům. Zlehka jsem se napila.
Převalila jsem chuť šampaňského na jazyku. Styděla jsem se to před svou rodinou přiznat, ale víno jsem měla nejradši sladké. Dokázala jsem si představit pohledy sester a babičky, ale bylo to tak, chuť vína je divná. Co na ní má jako být?
"Propána, Rosalio! Ten je celý po tobě."
"Prosím vás, babi," rozesmála se Lily. Měla tak hrozně hezký úsměv. "Vždyť je to jenom rozmazaná šmouha."
Babička si posunula své brýle na čtení níž, aby se přes okraje obrouček mohla podívat na svou pra snachu. "Ten nosánek poznám. Ale čelist bude mít po Stefanovi. Nemám pravdu, Steffe?"
"Oma Greta má vždycky pravdu," zamrkal na babičku můj bratr spiklenecky. Zrovna sbíral ze stolu talíře od vepřového kolene.
"To budeme takhle slavit každého prcka? Aby se ti to neprodražilo. Havránkovi se přece množí jako králíci," popíchla Štěpána Anežka.
"Stěžuješ si? Ještě panáka?"
Zhodnotila jsem očima Anežčiny červené tváře. S každým dalším douškem byla hovornější.
"Holt si hájíme místo ve světě, viď, Paulie?"
Táta nad babiččinou poznámkou jen ledabyle mávnul rukou.
Přestože si nechal své jméno počeštit, nikdy svého syna nepřestala oslovovat po zvyku své rodné země. Vždycky dělal, že mu to nevadí. Aspoň pokaždé, když u toho byla.
"Už jste přemýšleli nad jménem?" změnila téma moje nejstarší sestra a zamíchala si svou pozdní kávu. Pořád si nemohla zvyknout na časový posun. Tradičně přiletěla z USA na Vánoce.
"Je to sotva pár týdnů, Lucy," rozesmála se Lily znovu a pohladila si své těhotné bříško. Zůstala jsem na něj chvíli fascinovaně koukat.
Představa, že budu podruhé teta, byla zajímavá. Tady, někde uprostřed Lily, roste půlka mého bratra. Není to trochu legrační?
"Samozřejmě že už máme vybráno," oznámil Štěpán a posadil se na područku křesla, v němž seděla jeho manželka. Opřel si kotník o koleno a pobaveně sledoval, jak nad ním Lily zakroutila hlavou.
"Dáme mu nějaké pořádně silné jméno, aby to byl chlap jak hora viď?"
"Strašná sranda," zakoulela Lily očima ale koutek úst jí povyskočil. "Třeba Herkules, co?"
Lucy a Anežka vyprskly smíchy. Musela jsem se taky pousmát.
"Měl by se jmenovat po tatínkovi, Steffe. Nebo po komkoli z rodiny," pokývala babička vážně hlavou. "Tak jako se to dělalo kdysi."
"Jaroslav Pavel Štěpán mladší," předříkala Anežka. "To je jako pro prince."
"Tak na něj," ušklíbl se Štěpán a začal po stole sbírat panáky, aby mohl znovu nalít.
"Hrom do bubnu, sakra práce," ozvalo se z chodby. Vyměnili jsme si udivené pohledy.
"Stalo se něco, dědo?" zavolal Štěpán. 
"Lucinko, vezmi si to dítě, nerozumím mu ani slovo."
Lucy se pohotově zvedla ze židle a otevřela dveře od obývacího pokoje. Na chodbě stál děda a za ruku držel tříletého George, který vypadal, že každou chvíli začne brečet.
"Ten kluk po mě něco chce ale za boha není schopný říct, co," zabručel děda a bylo na něm znát, že podrážděný je dost. Lucy si však bez velkých rozpaků svého synka převzala a začala na něj mluvit anglicky.
Děda se mezitím posadil na gauč a vzal do ruky svou dvanáctku.
"Jezdíte tak daleko, a pak se nedomluvím ani s vlastní krví, tak je to," mumlal si pro sebe a naštvaně se napil.
"Říká chlap, co si vzal Němku," popíchla ho babička a strčila si do pusy kousek jablka.
Na to děda nic neřekl. Věděl, že tohle destrukční tlačítko je už dost ohmatané.
Znovu jsem se napila šampaňského.
"Nemáš už dost?" sykla mi do ucha Anežka. To říká ta pravá.
"No rozhodně je radost dívat se, jak se nám ta rodinka rozrůstá," pokývala hlavou babička vážně a vyšťourala si nehtem z mezery mezi zuby kousek jablečné slupky.
"To je pravda. Až si budeš toho kluka brát na prázdniny Pavle, vezmi ho k nám, ať se naučí správnou češtinu."
"Nebudu si ho brát na celé prázdniny, tati," poznamenal táta a unaveně si promnul spánek. "Pracuju."
"Nějak moc, nezdá se ti? Děcka ti rostou a ty to celé jenom sleduješ od toho svého počítače."
"Česky se naučí, Dědo. Ale sotva začal vůbec mluvit. Nemůžu tomu dítěti motat hlavu tolika jazyky," ozvala se Lucy a přitáhla si syna na klín.
"Četla jsem o lidech, co to tak dělají, Lucy. Kdybys na něj mluvila jenom česky, tak se to naučí mnohem rychleji."
"Na to už je trochu pozdě. On to ale zvládne. Časem. Je z toho stejně mrzutý jako vy, tak se netvařte, že je to problém, ať se ještě netrápí. Czech is hard, right? But you'll learn it one day."
George jen přikývl.
Koukal na mě. Proč kouká na mě?
"Will aunt Helen play with me?"
"With trains?"
"Yeah."
"Well, ask her."
George se zvedl z matčina klína a obešel stůl až ke mě. Neptal se na nic, jen ke mě natáhl ruku.
"Jak je možné, že tebe má nejradši?" podivila se Anežka a vzala do ruky panáka, kterého jí podával Štěpán.
Vzala jsem svého synovce za napřaženou dlaň a nechala se vést ke dveřím.
"Asi pro to, že Helen mluví nejmíň," poznamenal bratr a nabídl i Lucy . Zdvořile odmítla.
"Ne že mi zlikvidujete všechny obvody," zavolal ještě za námi. Lily na to zareagovala smíchem.
George se posadil na koberec a zkušeně sáhl pod postel, odkud vylovil Štěpánovu krabici s modely kolejí.
Byl to bratrův koníček, doslova si ho hýčkal. Své nejmilejší kousky dal naprosto mimo Georgův dosah, pro jistotu, říkával. Dobře jsem věděla, jak jsou pro něj cenné.
Bez řečí jsem pomohla Georgiemu zapojit všechny součástky a nechala ho, aby si skládal jednotlivé kolejnice za sebou podle své vlastní fantazie.
Opřela jsem si předloktí o kolena a zaposlouchala se do hlasů z obýváku.
"Kdybys někdy potřebovala s něčím pomoct, Rosalio, poradit, nebo cokoli, klidně mi řekni. Vychovala jsem syna a i když na to nevypadá, docela dobře, nemyslíš?"
Smích.
"Děkuju, babičko. Ráda se když tak na něco poptám."
"Kdybys chtěla něco těhotenského, klidně ti něco dodám. U mě to bude už jen strašit." Lucyin hlas.
Cinknutí štamprlí. Bože, jestli si dá Anežka ještě, začne být pěkně protivná.
"Ona to zvládne, viď, Lily?"
Nastávající matka neodpověděla. Těžko říct, jestli to bylo kvůli rozpakům, nebo to žádný vedlejší důvod nemělo. Do tváře jsem jí přes dveře pohlédnout nemohla.
George mě zatahal za rukáv. Podívala jsem se na něj.
V napřažené dlani držel výhybku. Nikdy nevěděl, jak se správně zapojuje. Vzala jsem mu ji z ruky a dala ji na místo. Dávala jsem si pozor, abych citlivé kabely nepoškodila. Stále jsem však napínala uši.
"Druhý pravnouček. Neuvěřitelné, jak to letí." Oma Greta zněla skoro až plačtivě. "Jsme už tak staří."
"Probůh, Greto. Dokud zvládneme vstát z postele, ještě si nemůžeme na nic stěžovat," zamručel děda. Tenhle druh brblání jsem však znala, používal ho výlučně vůči babičce. Byl láskyplný.
"Já vím, já vím. Někteří lidé takové štěstí jako my nemají vůbec."
"Almost done," ozval se George. Jeho hlas mě skoro polekal. Postavil se a oklepal si ruce o kalhoty. Pracně přeskočil svůj výtvor a zaklonil hlavu. Koukal na bratrovu poličku, visící nad jeho pracovním stolem.
"Name?" ukázal prstíkem na model červeného vláčku.
"A někteří se toho štěstí dobrovolně zřeknou," zahuhlal děda. Vyznělo to do ztracena. Teda skoro.
"What's name of this train? Czech name?"
Koukla jsem zpět na George. Na okamžik jsem zapomněla, na co poukazuje. Pak mi to došlo.
"Kafemlejnek. To je parní lokomotiva," odpověděla jsem a znovu se zaposlouchala.
George přikývl a došel pro zástrčku. Podal mi ji. Měl zakázané sahat sám na zásuvku.
"Jsem si jistá, že Anička by byla z malého nadšená úplně stejně jako my, Steffe," pronesla babička a zněla, jako by ji někdo přidusil. Zachvátil mě podobný pocit.
"Trains need power," šťouchl do mě George prstem.
"Vydrž," sykla jsem na něj.
"To víme, Oma," promluvil bratr. Skoro jsem na něm viděla, jak se zapotil.
"Moc mě mrzí, že tu s námi nemůže být."
"A dost!"
Trhla jsem sebou.
Z obýváku zaznělo třesknutí nádobí. Že by upadla na zem sklenička?
"Paule," zhrozila se babička. Otcův křik ještě doteď drnčel někde uvnitř mých kostí. Cítila jsem na sobě Georgův vyděšený pohled. Zástrčka mi vypadla z ruky.
"Tati, prosím."
Na Štěpánovu prosbu se neozvala žádná odpověď. Hrknutí židlí. Vyskočila jsem na nohy.
"To nám na ni zakazuješ i myslet?" děda se zdál být doopravdy naštvaný.
"Nehodlám se o tom bavit."
"Pavle, jenom jsme se zmínili."
"To mě nezajímá!"
Řev mě téměř omráčil. Že jsem udělala několik kroků nazpět mi došlo, až když jsem skoro přepadla přes George.
"Heleno!"
Je to tady.
Podala jsem zástrčku zpět synovci a zhluboka se nadechla. Vzala jsem za kliku.
Otec stál v obýváku, na zemi se třpytily střepy. Lily zmizela v kuchyni, Štěpán stál na jejím zápraží. Lucy se zvedla ze židle a obešla mě, vzala do náruče Georgieho. Anežka se vyhýbala očnímu kontaktu.
"Odcházíme," oznámil otec stručně.
"Tati," ozval se Štěpán. "Přece to tak nevyhrotíme."
"Kde máš svetr?"
Otcovy oči mě propalovaly.
Snažila jsem si připomenout, že se nezlobí na mě. Třes rukou jsem však překonat nedokázala. Vzala jsem z kouta místnosti svou tašku. Obešla jsem stůl a z opěradla vzala svůj černobílý svetr
"To odejdeš jen tak?"
Otec se rozezleně obrátil na dědu.
"Přestaň dělat, jako bych byl někdo špatný! Moc dobře víš, že o tomhle se v naší rodině mluvit už nebude a stejně to vytahuješ!"
"Tak běž. Ale aspoň tu nech Helenu."
"V žádném případě. Dneska v noci bude spát doma."
"Může zůstat klidně tady, místa je tu dost," odvážila se namítnout Lily, která se opět zjevila v obýváku. Štěpán ji chytil za rameno.
"Neexistuje. Heleno, jdeme."
"Anežku tu necháš?" pokusil se namítnout brácha.
"Je dospělá, dopraví se nějak sama," pronesl chladně a vzal z věšáků můj kabát. Podal mi ho. Sotva jsem strčila ruku do jednoho rukávu, vzal mě za rameno a dovedl na chodbu až k vchodovým dveřím.
"To trochu přeháníš, Pavle."
"Dobrou noc."
Vzal za kliku dřív, než jsem stihla sebrat druhou botu. Jeho ruka se mi znovu sevřela kolem paže, takže už s tím nešlo nic dělat. Oznámit to bych si teď opravdu nedovolila.
Vyvedl mě ven. Bosou nohou jsem šlápla do centimetrové vrstvy sněhu na chodníku před domem.
"Tati!" ozval se Štěpánův hlas za námi.
Pustil mě a zašmátral v kapse po klíčcích od auta. Nastoupili jsme.
"To se ani nerozloučíš?"
"Měj se, Štěpáne. Ostatním vyřiď pozdrav za mě."
Zabouchl dveře a nastartoval. Cítila jsem, jak mi po levé tváři stekla slza. Táta zapnul stěrače a přejel rukávem po námraze na zpětném zrcátku. Zapnul topení.
Na okně od dveří spolujezdce zaznělo zaklepání. Podívala jsem se ven.
Štěpán se pokusil o úsměv. Zamával mi.
Nedokázala jsem pohled do těch jeho nešťastných očí vydržet. Objala jsem se oběma rukama. Auto se rozjelo vpřed.