Můra

14

Do hlavy mě trefí sněhová koule. Jak taky jinak.
Naštvaně se ohlédnu a jednou rukou si smetu sníh z kapuce. Pohled mi padne na Michala s Jirkou, oba se můžou smíchy potrhat.
"Nice shot," zavolá Jirka a pošle za mnou salvu dalších dvou koulí. Úspěšně se vyhnu oběma. Jedna z nich trefí Sofii. Mám silné podezření, že se nechala zasáhnout úmyslně.
"Můžete toho na pět minut nechat?" naštvaně se vyhnu dalšímu sněžnému granátu i šrapnelům, které se z něj záhy rozlétly.
Ignorují mě.
Podívám se po Sofii ve snaze najít podporu, ale ta už si taky nabírá sníh ze zídky.
Že nasněžilo je zázrak samo o sobě. Pěticentimetrové závěje mimo hlavní centrum města dodaly lidem právě tolik bláhových nadějí, že to stačilo na básnění o bílých Vánocích.
Myslím si o tom svoje. Konec konců je teprve prvního. A počasí v Česku je asi stejně proměnlivé jako... no... počasí.
Možná bych v duchu vymyslela i lepší přirovnání, kdybych nedostala přímý zásah do čelisti.
"Sakra Michale!" naštvaně se snažím vyklepat sníh z pod bundy. Smůla. Vločky jsou pryč. Zbyl jen navlhlý svetr. "Kde máš tu svoji trofej? Že by tě trochu srovnala."
"Doma, s rýmičkou," ušklíbl se. Z jeho tóniny se skoro zdálo, že to považuje za dobrou zprávu. Konečně přestane shánět další sníh a začne si oklepávat rukavice. K Sofiinu neštěstí se k němu Jirka za chvíli přidá.
"A to ti povolila vycházky?" povytáhnu obočí. Jirka vyprskne smíchy.
"Můžete ji laskavě přestat pomlouvat pokaždé, když tu není?"
"Děláme si prdel," strčí do něj Jirka loktem tak prudce, že oba skoro uklouznou na sešlapaném sněhu.
"Tebe z domu pustili? V šestou hodinu večerní? Co se stalo?" založí si černě oblečený spolužák ruce na hrudníku a čeká na moji reakci. Michala, který se mu snaží úder vrátit, si okázale nevšímá.
"Taky by mě zajímalo, proč jsme tu tak pozdě," ozve se Sofie a stáhne si z hlavy čepici s bílou nadýchanou bambulí, aby z ní smetla pozůstatky z bitvy. "Je tu zase narváno."
"Nejlíp se dá schovat v davu. A čím větší frmol budou prodejci mít, tím menší je pravděpodobnost, že si řeknou o občanku," zazubí se Michal a tváří se, jako by to byl jeho nápad.
"Tak ale pohněte prdelí, než ti cizáci prořídnou," houkne Jirka a skoro mu není rozumět, protože se za řeči rozběhne a vklouzne mezi skupinku turistů.
Pospíšíme si, aby se nám neztratil.

Stojím u stánku s ručně pletenými šálami a probírám se jimi. Krásné jsou všechny, ale snažím se přijít na to, která kombinace barev by Lily slušela nejvíc.
"Helen, na tu chatu se mnou musíš. Musíš, rozumíš?"
Šedo modro bílá? Nebo žluto oranžová?
"Protože jestli nejedeš ty, tak já taky ne."
"Taťka mě nepustí. Už jsem ti to říkala."
"To ho nemůžeš nějak ukecat?" Skoro se zlobí. Mačká v ruce kelímek se svařeným hruškovým džusem a propaluje očima jakousi skupinu Italů o stánek vedle.
"Hádat se s ním nebudu. Nechci s ním řešit nic takového, chápeš?"
"Třeba by tě pustil, kdybys chodila do školy."
Přestanu si prohlížet šály a vyčítavě se na ni podívám. "Děláš si srandu?"
"Tak já fakt nevím proč tam nechodíš. To se na tebe kvůli tomu nezlobí?"
Ne. Nebo možná jo, já nevím. Zdá se mi naštvaný tak často, že skoro zapomínám, že by to mělo mít nějaký důvod.
Otočím se zpátky k regálu, abych předešla případnému vystrčení z fronty. Jedna paní za mnou vypadá, že pomalu ztrácí nervy. Zdá se, že by mi byla schopná případně i natáhnout.
Že by byla odněkud z Bavorska? Silně mi připomíná Oma Gretu.
"Proč bych tam měla být s tebou?"
"Proč asi? Nemůžu tam být s Jirkou sama," pokračuje Sofie ve své lamentaci.
"Budeš tam mít Evu."
Je marné jí vysvětlovat, že dělá z komára velblouda. Má pocit, že je středem Jirkovy pozornosti a že na ní soudí každý detail. Jako by považoval i způsob jejího dýchání za cringe.
Nejradši bych jí řekla pravdu, že Jirku skoro nezajímá.
Ale to by ji zabilo.
"Ta bude viset nonstop na Michalovi. A navíc, mezi námi," nakloní se ke mě blíž. "Není úplně jedna z mých top kamarádek."
A že jich máš hodně.
"Komplimenty ti nepomůžou, Sofi. Hlavně proto, že o tom já fakt nerozhoduju."
Nakonec sahám po tyrkysovo-krémové. To jí půjde k modrým očím a nebude jí to dělat moc chladnou. Přesně taková Lily je. Čistá, ale vřelá.
Podávám šálu prodejci a vytahuju peněženku. Dochází mi, že tohle bude dost drahé.
"Potřebuješ ještě něco?" zjišťuje Sofi a schovává nos do záhybů květovaného šátku, který se mi zdá trochu moc velký.
Pokládám prodejci na napřaženou dlaň tisícovku a čekám na rozměnění.
"Ještě nemám dárek pro George." Přebírám balíček a následuju Sofii v hledání cesty ven z tlačenice. Německy vyhlížející dáma mě skoro zašlápne, jak moc se sápe po šále, kterou jsem měla před chvilkou v ruce.
"Kup mu český slovník."
"Vtipné."
Podaří se nám dostat do uličky. Strkám si zabalenou šálu do batohu a pevně zapínám zip. Peněženku vracím do kapsy kabátu. V téhle tlačenici nechci nic riskovat.
"Tak mu kup nějakou hračku. Kolik že mu je?"
"Tři."
"No vidíš. Nějakého plyšáka."
Žádného plyšáka. Něco inteligentnějšího. Něco, co George ocení.
Proplétáme se lidmi a Sofie za chůze pořád mluví. Už ji skoro neposlouchám.
"Myslíš, že bych mu měla dát dárek? A když jo, tak jaký?"
"Nedávej mu nic. Taky pro tebe přece nic nemá," zamumlám a konečně spatřuji svůj cíl. Hračky ze dřeva. Sedí u nich starý pán v kostkované bundě a kouří. Nemá u sebe moc zákazníků, protože tohle nejsou klasické vánoční dárky. Indikátor kvality.
"Dík za vraždu naděje."
"Jenom jsem realista."
"Tak si to nechávej pro sebe!"
Nechávám, Sofi. Kdybych říkala nahlas všechno, co si myslím, skončila bys v depresi na drogové odvykačce.
Chvíli je potichu.
"Dám mu cigaretu. Chápeš. Nabídnu. Až budeme na chatě, tak mu nabídnu cigaretu."
Podívám se na ni, jako by z té odvykačky už stihla utéct.
"Děláš si srandu?"
"Co je?"
"Nekouříš."
"No a?"
"Proboha Sofie, přestaň to pořád řešit. Uděláš to ještě horší, než to je."
Skoro vytasí drápy.
"O co ti jde? Máš blbou náladu a snažíš se otrávit ji i mě?"
"Snažím se ti zabránit udělat další hovadinu."
"Tak co mám podle tebe dělat?"
"Buď přirozená. Ser na něho."
"Nevím, jestli sis nevšimla, ale to se snažím už od prváku."
Pozdravím prodejce a zahledím se na vystavené zboží. Jsou to loutky. Nádherné, ručně malované, dřevěné loutky.
"Bože, Sofie, je půl osmé a tys ještě nezačala myslet na nic jiného. To se pokaždé musíme bavit o něm, když jsme spolu?"
Vrazí ruce do kapes. Je naštvaná. Ale už ne jen na mě.
Skloním se k figurkám blíž a pořádně si je prohlédnu.
"Kterou?"
"Kupuješ mu loutku? Děcku?"
"Očividně."
"Ty vole, kolik máš s sebou peněz?"
"Tak kterou mu mám vzít?"
"Dětské jsou tady," ukáže pán na jeden regál. Obrátím k němu pohled. Zaujmou mě.
"Nechápu co ti vadí," dodá Sofie. Asi si nemohla pomoct.
"Je advent. Jsme na trhu. Zkus nasát tu vánoční atmosféru."
Jako by se mi karma snažila vrazit nůž do zad, ozve se kdesi z davu za námi hlasité říhnutí následované smíchem.
Sofie se na mě podívá s triumfálně povytaženým obočím.
Radši se zpátky skloním k loutkám.
Jsou tu všemožné postavičky. Drží na pevném drátě, pohyblivé mají jen ručičky. Zeptám se prodejce, jestli si je můžu vyzkoušet, přikývne a já beru do ruky kašpárka.
"Z letošních Vánoc mám strašně divný pocit," jede si Sofie zase svou.
Jedním prstem zmáčknu páčku u držátka. Provázky se napnou a kašpárek zvedne současně obě ručičky. Jednoduché. To by George mohlo bavit.
"Všechno je vůbec nějaké divné."
"Hm."
Vrátím kašpárka zpět a začínám vybírat. Prince? Karkulku? Skřítka? Čarodějnici?
Všimnu si rytíře, který má v jedné ruce hlavu koníka na holi. Zkusím ho vzít do ruky. Hybnou ručku má jen jednu, ale zato v ní svírá malý meč.
To se mi líbí. A Georgovi by se to líbilo taky.
"Vždyť to ten kluk zlikviduje, ne?"
"Je po mě."
Prohlédnu si cenovku. To není taková hrůza. A s jednou loutkou se přece ještě nedá zahrát příběh.
Pohled mi padne na zeleného draka. Vezmu ho do ruky.
"Takže taky studený realista," zasměje se vlastnímu vtipu.
Drak je na ovládání už o něco složitější. Má hybné nejen křídla, ale taky může zvednout hlavu. Zvládl by to George? A kolik stojí?
"U loutkového divadla se přece mluví, ne? Jak může zahrát příběh, když neumí česky?"
"Rozumíme si. Je to jednodušší, než si myslíš, Sofie. A nejsme z toho zmatení ani jeden."
"Nechápu. Já se svojí angličtinou bych byla v koncích."
Nejde o angličtinu. Jde o schopnost komunikace celkově. Verbální i neverbální. Řeč těla. Empatie. A občas trochu telepatie.
Já ani George s tím problém nemáme.
Obrátím pozornost zpátky na draka. Vzpomenu si na svoji nedávnou noční sprchu.
Erikův obraz. Dračí silueta před nočním nebem plným duhových střepů.
Chtěla bych ho vidět znovu.
Toho draka beru určitě.
"Nechybí ti náhodou princezna?" ptá se Sofie, když vidí, jak vybrané loutky podávám prodejci.
"Hrdina nepotřebuje úplatek. Proč by měl rytíř zabíjet draky jen proto, aby získal princeznu? Nebudu George omezovat předlohama v pohádkách."
Starý pán se zasměje, zatímco ukládá loutky do krabiček.
Zase mi nedošlo, že je tu i někdo třetí.
Sofie se, možná trochu ponížená mým argumentem, rozhlédne kolem, zatímco já lovím z peněženky další peníze.
"Jé, Helen, že neuvěříš, kdo je tady?"
Přebírám si krabičky a přeju prodejci požehnané svátky. Je mi sympatický, to on ty loutky vyráběl? Na první pohled vypadal jako rváč z nějakého pajzlu. Ale usmívá se.
Takoví lidi jsou vždycky ti nejlepší.
"Nazdar holky."
Skoro ve mě zatrne. Ten hlas znám.
"Čau, Bene." Sofie mě chytí za rameno a dramaticky se mnou zatřese. "Helen, Ben je tady," prohlásí a mluví schválně dost nahlas. Vidím ji v obličeji, jak potlačuje smích.
To má být jako pomsta?
Ty seš ale svině.
"Kupuješ loutky?"
Už není jiná možnost. V duchu si povzdychnu a obrátím se k němu čelem.
"Čau. Jo, je to dárek."
"Pro koho?"
Má na sobě morou bundu s motivem hvězdiček. Proč tohle proboha nosí? Dává bandě mých takzvaných kamarádů jen další zbraně.
"Pro synovce."
"Cože?" tváří se vážně překvapeně. Usmívá se. "Ty máš synovce?"
"No jasně, Havránkových je jako šmoulů," pronese Sofie a vezme cosi Benovi z ruky. Ani se jí v tom nesnaží zabránit. "Co to je?"
Prohlédnu si to. Je to malý medvídek šitý z hrubé tkaniny. nemá pořádné tvary a na obličeji má nakřivo našité černé oči. Sofie ho několikrát zmáčkne a promne v prstech. Ozve se slabé křupání.
"Medvídek z Bogoty?" těžko zadržuje smích. "To vypadá na dost kvalitní matroš."
Ben se zasměje. Zní dost nervózně.
"To je šanta. Pro moji kočku."
Sofie se zatváří trochu udiveně. Hodí mu hračku zpátky. Chytí ji jen tak tak.
"Ty kupuješ Vánoční dárky kočce?"
"Proč ne?" zastrčí si plyšáka do kapsy.
"Protože je to uhozený?"
Chvíli stojíme v rozpačitém tichu. Mám chuť Sofii přetáhnout krabicí po hlavě.
"Tak fajn, my už půjdem," zamumlám rychle a vezmu kamarádku za loket.
"Počkejte ještě. Neviděly jste Michala?"
"Jasně že viděly," ozve se z davu před námi. To už snad nemůže být horší. Mezi důchodkyní a jakýmsi pánem v šedém kabátě se protlačí Jirka. Michal jde za ním hned v závěsu.
"Nazdar, Bene," kývne Michal a má co dělat, aby nerozlil panáka medoviny.
Sofie zařídí, abychom se obě vmísily mezi ně a nechaly se odvést na méně zalidněnou část náměstí. Než si to uvědomím, jsou únikové cesty pryč.
"Můžete mi vysvětlit, jak to sakra děláte?" ozve se Sofi.
"Co? Jak si vás najdeme? Michal na vás má napíchnutý GPS čip."
"To nemyslím. Jak se vám pokaždé podaří sehnat na veřejnosti chlast, a nemít u toho žádný problém?" gestem ruky ukáže na medovinu v Michalových rukách.
"To už je náš osmý," zazubí se Míša a kopne ho. "Ale včelky moc nemusím. Měli jsme vzít víc té vodky."
"Mám ještě rum," ukáže Jirka palcem na svůj batoh.
"Každý má talent na něco jinýho," zasměje se Ben jakoby pro sebe.
Chci odtud pryč.
"Vy už máte co jste chtěly?" Obrátí se Jirka na mě a nabídne mi svůj trdelník. Bez ostychu si z něj kus ulomím. Cítím na sobě pohled. Promiň, Sofie, fakt mám hlad.
"Je škoda že na tu chatu nejdeš, Helen," ozve se najednou Ben.
Jirka bleskově zhodnotí očima situaci. Prosím, jen to ne.
"Též mě to mrzí," zamumlám rychle.
"No jo, ty jsi totiž zrádkyně numero uno," zasyčí mi do ucha Sofie.
"Hej, guys, dostal jsem děsnou chuť se projet na poníkovi," oznámí Jirka a procítěně popadne Michala za zápěstí. "Kolik to stojí?"
"Jsi blázen?"
"Ne, myslím to vážně. Chci fotku na story."
"Tam tě přece nemůžou pustit," namítne Sofie lehce znepokojeně. Nejspíš tajně jako já uvažuje, jestli si Jirka dělá srandu, a nebo je až tak narušený.
"Je to moje Vánoční přání. Dělejte, předběhneme tu ženskou s kočárem a budem tam první," vzrušeně poskočí a rozběhne se k ohradě. Cestou popadne Sofii za ruku a táhne ji za sebou. Je příliš šokovaná, než aby byla schopná se mu vyškubnout. Anebo je v sedmém nebi.
"Vole, Jirko! Nebuď kretén! Vyhodí nás!"
Je jedno jak moc nahlas Michal křičí. Za těma dvěma se zavře opona.
"Já ho zabiju," procedí Michal skrz zuby a vrazí mi do ruky zbylého panáka. "Drž."
Než stihnu dvakrát zamrkat, zmizí v davu i on.
Ofoukne mě studený vítr.
"Nepoběžíš za nima?" Ben postává vedle. Je mu stejně dusno, jako mě?
"Je to můj sekundární kamarád."
"Cože?" nehraje to, opravdu mu to přijde vtipné.
"Kamarád mého kamaráda. Takže to fakt není moje zodpovědnost."
Zasměje se. "Už jsem si myslel, že s ním chodíš."
Pomalu na něj pohlédnu. "Co? S Jirkou?"
Znejistí. Černá bezdomovecká čepice mu hrne do očí rozcuchanou ofinu. Jeho pihy jsou strašně výrazné i v přítmí.
"To je normální, že tě pořád něčím krmí?"
To myslí ten trdelník?
"Nad tím jsem fakt neuvažovala. Dělá to pořád."
"Hm, tak fajn."
Proboha. Musím odtud pryč.
Po chvilkovém zaváhání jsem vypila Michalovu medovinu do dna. Chuť alkoholu mě příjemně zahřála v krku.
"Jak se jmenuje tvůj synovec?"
"George."
Nezeptal se, ale jeho výraz mluvil za vše.
"Sestra žije v USA. Vzala si Američana."
"Teda. Moji nejdál žijící příbuzní jsou ze Žlutic."
Zmáčkla jsem papírového panáka a strčila ho do kapsy.
"Koukej, Helen," začal pomalu. Zaťala jsem zuby. "V pátek je na Míráku koncert. Je dobročinnej, vydělané peníze jdou na pomoc postiženým dětem. Pořádá to můj bratranec. Nechce se ti nás podpořit?"
"To znamená co?" Rande?
"Nic. Prostě se tam ukážeš a třeba si koupíš tričko."
Podívám se na něj. Vidím mu na očích, jak moc se snaží zachovat klid. Potlačuje zrychlené mrkání, jeho dech skoro neslyším.
To mu nemůžu udělat.
"Dík za info. Zjistím, jestli mám čas."
Usměje se. Na levé tváři má ďolíček. "Tak fajn."
"Kde jste?" Že se Jirka přiřítil zpátky zjistím, až když smykem zabrzdí o Bena. Skoro ho shodí. "Čumte na to!"
Cpe mi mobil skoro až do pusy. Je na něm krátké desetivteřinové video.
Doopravdy se dostal až k poníkovi. Neseděl na něm, ale dokázal to.
Proboha, chudák zvíře.
Na videu má na hlavě kovbojský klobouk a nemůže se přestat smát, zatímco se Michal snaží zneviditelnit. Poník se zdá být celkem klidný. Na rozdíl od mladé holky, která ho drží za ohlávku.
"Vy jste ale idioti," zasměje se Ben.
Sofie se proplíží až za mě. Cítím její dech na uchu.
"Točila jsem to!" oznámí hrdě. Chce se mi zalézt někam do popelnice.
"Kdes vzal ten klobouk?" kývu hlavou k displeji.
"Sebral ho z hlavy té holce, co to zvíře vedla," zamumlá Michal, zakrývaje si ze strany obličej. Je celý rudý.
"Označím tě, bráško."
"To se opovaž. Eva mě zabije."
"To je profit navíc."
"Proboha, pojďte odtud, než nás vyhodí," zakroutím hlavou.
Nevím, jestli mám být ráda, že mě ta scénka v ohradě minula, nebo být naštvaná, že mě nechali s Benem o samotě.
Když nad tím teď tak zpětně uvažuju, dost možná to byl Jirkův záměr.
"Jo, vypadněte," přidal se Michal a sám se ujal prvního místa v průvodu. Následovala jsem ho těsně druhá, Sofie mi skoro šlapala na paty.

V tramvaji mi zadrnčí mobil.
Vytáhnu ho z kapsy a rozsvítím displej. Ben.
Kde vzal můj messenger?
V pátek, začínáme ve čtyři.
Vypnu telefon a nechám ho zmizet v útrobách kapsy. Je trochu ulepená od papírového panáka.
Škoda že nebyla ta medovina silnější.
Držím se tyče nad sebou a koukám se z okna. Venku je taková tma a tady uvnitř tolik světla, že nevidím skoro nic, než pouliční lampy a semafory. Všechno ostatní je příliš rozpité.
Cítím, jak mám stažené hrdlo. 
Myslím na Erika.
Na žádný koncert nejdu.