Můra

1

Opřela jsem si čelo o studenou okenní tabuli. Doufala jsem, že tím aspoň trochu zmírním bolest, která mi pulzovala někde za očima.
Jeden nádech. Potom druhý.
Pomalu jsem otevřela oči. Jelikož byla v pokoji tma, nezacláněl mi výhled ven můj odraz. Celou ulici jsem mohla shlédnout jako na dlani. Pouliční lampy vrhaly nepřirozeně oranžové světlo na deštěm smáčený chodník. Přestože už nepršelo, na silnici dole pod blokem se nemihlo jediné auto.
Odtáhla jsem hlavu od skla. Na čele mě stále studila kůže. Zamžourala jsem skrz šero na stěnu nade dveřmi, kde visely hodiny. Tři ráno. Zase.
Povzdechla jsem si.
Přetáhla jsem si přes hlavu propocené tričko. Takhle do postele zpátky nepůjdu.
Měla jsem sto chutí rozsvítit, jenže něco takového nepřipadalo v úvahu. Ne, když v protější posteli spí Anežka.
Za poslední měsíc jsem ji vzbudila už šestkrát. Naposledy mě varovala, že jestli to udělám ještě jednou, budu muset spát na chodbě.
Ne že bych snad věřila, že by byla opravdu schopná mě vystěhovat. Pravdou bylo spíš to, že jsem se za své noční běsy cítila provinile.
Dneska jsem měla štěstí. Procitla jsem klidně, ne s křikem, jako většinou.
I když klid je možná až moc silné slovo.
Poslepu jsem ze skříně vytáhla čisté tričko. Nahmátla jsem kliku od dveří a snažila se otevřít tak, aby panty zavrzaly co nejtišeji. Taťka sliboval už léta, že je promaže. Vždycky měl nějak moc práce.
Dlažba na chodbě mě zastudila do bosých chodidel. Vešla jsem do koupelny, kde jsem si konečně mohla rozsvítit. Náhlá dávka světla do očí mě oslnila tak, že jsem chvíli neviděla ani na krok.
Když první bolest a mžitky odezněly, svlékla jsem si spodní prádlo a postavila se do sprchy.
Nebylo to poprvé, co jsem si ve tři ráno nechala tryskat studenou vodu na hlavu, aniž bych se chystala vytáhnout mýdlo nebo šampon a umýt se. Tohle nebyla koupel.
Skrz průhledné dveře sprchového koutu jsem koukala na odraz svého nahého těla do zrcadla nad umyvadlem. Sledovala jsem, jak mi proudy vody narážejí do hlavy a stékají mi přes ramena a záda na podlahu. Stála jsem tam jen tak bez hnutí a přes kapky, které mi zakrývaly volný výhled, hodnotila tmavé kruhy pod svýma očima.
Proč vždycky ve stejnou hodinu?
Vlastně jsem si ani nepamatovala, kdy se mi ty děsy začaly zdát. Už od základky? Nebo od zimy?
Nevěděla jsem.
A vlastně to bylo celkem jedno.
Bylo zvláštní, že nehledě na to, kolikrát se mi ten sen zdál, byl pořád stejně hrozivý jako poprvé. Jeden by řekl, že když si člověk pouští tu stejnou desku pořád dokola a zná nazpaměť každou pasáž a každou notu, už ho nemůže hudba tolik zasáhnout.
Sny očividně nejsou to samé, co hudba.
Zastavila jsem kohoutky. Prsty jsem se pokusila vymáčknout co nejvíce vody z vlasů. Na pažích a hrudníku jsem měla husí kůži. Pořád příjemnější, než se péct zaživa.
Vystoupila jsem ze sprchy. Kapala ze mě voda na podlahu, ale já jsem neměla energii ji setřít. Z poličky na zdi jsem stáhla jeden ručník a utřela jsem se. Když jsem si oblékala čisté tričko, konečky vlasů ho okamžitě smáčely. Vlastně mi to bylo celkem fuk.
Přehodila jsem vlhký ručník přes topení a propocené oblečení hodila do prádelního koše. Když jsem cvakla vypínačem a vystoupila na chodbu, zachvátil mě stejný problém, jako předtím. Neviděla jsem na krok.
Naštěstí už jsem tenhle byt znala jako své boty. Věděla jsem přesně, která parketa vrže, jak otevřít napoprvé zasekávající se kliku u dveří od kuchyně a z kterého okna jde vyhlédnout až na schodiště před panelákem. Najít svou postel v naprosté tmě pro mě tedy nebyla žádná výzva.
Lehla jsem si na peřinu a ještě chvíli si užívala studený vzduch na své holé kůži. 
Věděla jsem, že znovu do rána neusnu. Jediné, co mi zbývalo, bylo počkat do zazvonění budíku.