Můra

5

Na čelní sklo dopadají kapičky vody. Od kol protijedoucích aut se zvedá oblak mrholení, jak víří vodu z kaluží a malých stružek.
Krajina se ohýbá, horizont je nepřirozeně blízko. Mokrý asfalt se líbá se zamračenou, cínově šedivou oblohou. Mraky jsou ostře vystínované, rychle se převalují.
Sedím na sedačce spolujezdce, z hodně zeslabeného rádia se linou slova písničky good 4 you.
Tu písničku nesnáším. Na rozdíl od mámy.
Najednou se to stane.
Auto sebou prudce škubne, kola skočí do smyku.
Nevykřikla jsem.
Slyším ostré troubení kamionu. Ten zvuk mi málem roztříštil kosti. Jsem jako v transu.
Náraz mě hodí skoro až na palubní desku. Jeho zvuk však neslyším.
Neslyším nic.



Odhodím peřinu a rychle se posadím. Hledím na své bosé nohy a lapám po dechu.
Pyžamo mám propocené skoro až na matraci.
Když si uvědomím, co se stalo, přitáhnu si kolena a opřu si o ně bradu. Pevně zavírám víčka.
Tak fajn. Co je kolem mě?
Postel. Zmačkaná peřina. Za mou hlavou velký šatník. Jedna půlka je moje, druhá Anežky. Anežčina postel je v opačném rohu místnosti. Na polštáři dokážu i navzdory tmě rozeznat její tmavé vlasy. Nad dveřmi visí hodiny. Ukazují tři ráno.
Tohle je skutečnost. Ne kamiony, ani bouračky.
Jsou to jen noční můry. Hloupé noční můry.
Když se mi sníží srdeční tep dost na to, abych se mohla normálně nadechnout, zvedám se z postele a beru si ze židle suché tričko a kraťasy, které jsem si nachystala už večer.
Stal se z toho zvyk celkem rychle.
Zamířím do koupelny a doufám, že se mi podaří neusnout v češtině.