Můra

17

Ležím v posteli, mokré vlasy se mi lepí na obličej, ale já nemám energii je smést.
Koukám do stropu.
Potřebuju spát. Vážně potřebuju usnout.
V koupelnovém zrcadle jsem jasně viděla, o kolik výraznější jsou mé kruhy pod očima, než normálně. Je středa a noční můru jsem měla tento týden už dvakrát.
Dva dny po sobě můj spánek skončil ve tři hodiny ráno.
Tohle není zdravé. Jestli se nevyspím, zase usnu ve škole. Sofie z toho bude rozpačitá, řekne to ostatním a ti na mě budou znova dorážet, co se se mnou děje.
Nebudu o tom mluvit. Ne s tou bandou idiotů.
Pravdu slyšet nechtějí. Vím, že nechtějí. Nebudou řešit můj psychický stav a já je o to ani nežádám. Od toho mám přece Erika.
Kéž by se na nic nevyptávali. Možná bych do školy chodila častěji.
Poslouchám Anežčin uvolněný dech. Aspoň že se mi ji tentokrát povedlo nevzbudit.
Nevěřím, že by se mi opravdu poštěstilo do rána ještě usnout.
Doufám jen, že to do svítání nebude trvat dlouho.