Můra

8

"Co zas dělá to morče na gauči?!"
Probudil mě tátův naštvaný hlas. Zvedla jsem se do sedu a promnula si oko. Na obličej se mi nalepily vlasy.
"Měla jsem ho na klíně," zamumlala jsem chabou obhajobu a začala z potahu sbírat bílé a černé chlupy. Meggie mi vyděšeně kníkala u kolen.
"Zas mu smrdí klec."
"Uklidím to."
"Došlo kafe," ozvala se Anežka, která se zčistajasna objevila v kuchyni.
"Proč spíš na gauči?" pokračoval táta, aniž by na Anežku reagoval. 
"Usla jsem."
"Protože nespí v noci," zazněl z kuchyně opět Anežčin hlas, tentokrát podkreslený zlomyslností.
Všimla jsem si, jak tátovy pohyby trochu zjemněly.
"Zase se ti něco zdálo?"
Tohle měl být pravděpodobně starostlivý tón. Vzala jsem morče do náruče a dala ho do klece. Chomáč sesbíraných chlupů jsem nechala snést na podestýlku.
"Ne zase. Ještě pořád."
Na to taťka neodpověděl.
"Uvaříš mi prosím kafe, Anež?" zavolal na svou starší dceru do kuchyně.
"Právě jsem říkala, že došlo."
"Tak rozpustné."
"Dobře."
Ignoroval její poznámku o jeho nepozornosti záměrně?
"Co ta matika?"
Potlačila jsem povzdech. O tomhle jsem se zrovna bavit nechtěla. A už vůbec ne s ním.
"Dobrý."
"Dobrý? Na stránkách máš další pětku."
"Na to téma jsem nebyla ve škole."
"A čí je to vina?" pronesla Anežka kousavě, zatímco se opírala o rám průchodu do kuchyně.
"Anež," okřikl ji táta, spíš unaveně než přísně.
Pohodila svými dokonalými hnědými vlasy a zmizela v kuchyni.
"To si opravíš, Helen."
Odevzdaně jsem přikývla. Nemělo smysl hádat se. Navíc neřekl, na co si to mám opravit. A čtyřka nebude až tak náročná.
"Jak jsi se měla ve škole ty? Anče?"
"Fajn. Budeme mít další literární soutěž."
"Přihlásíš se?"
"Možná." Její hlas zlehka zanikal ve zvuku rychlovarné konvice.
"Co by jste chtěly na Vánoce, holky? Už jste o tom přemýšlely?" Vytáhl si za batohu nějaké pracovní papíry a rozložil je na stole. Zapnul propisku.
"Mě by se hodily jenom prachy," prohlásila Anežka, když se natahovala na stůl pro cukřenku.
"Něco co se dá zabalit do krabice."
"Klidně je do té krabice dej."
Další poznámka, kterou nechal bez odpovědi. Místo toho se podíval na mě. "Co ty?"
"Nevím. Knížku? Nebo něco na sebe."
"Knížku si vyber sama."
"V knihkupectví by ti poradili, co by mě bavilo." Okamžitě jsem té věty litovala. K mému štěstí si však té skryté výčitky nevšiml a začal si psát poznámky na okraj papíru.
Rychle jsem shlédla titul. Nějaká žádost o přijetí nového programu.
"Něco na sebe? Šaty?"
"Cokoli."
"Kup jí ponožky," řekla Anežka, když před tátu stavěla jeho kafe. Jeden hrnek přistál i přede mnou.
"Fajn, tak šaty," vzdala jsem se.
"To asi taky nevyberu."
"To je pro mě?" ukázala jsem na čaj, který mi Anežka podala. Posadila se vedle nás a kývla na mě. Zamíchala jsem ho lžičkou, aby se sáček lépe vylouhoval.
"Tak nám dej prachy oběma. Nebo nám kup nějakou blbost. A potom můžeme sjet někam do nákupáku a koupit je pro nás obě společně," navrhla a poslala k tátovi zářivý úsměv.
Nejsem si úplně jistá, jak bych se měla postavit k tomu, že nám tady dělá krbovou vílu. Měla bych se cítit provinile? A neměl by se tak cítit spíše táta?
Koukám na něj, zatímco si míchá kafe. "To zní dobře," přiznává. "Tak dvacátého sedmého, až otevřou. Vezmu si dovolenou."
"Bezva," přikyvuje Anežka a upíjí ze svého hrnku.
Ucítila jsem, jak se mi zhoupnul žaludek.
"To asi nemůžu," dostanu ze sebe potichu.
Oba na mě překvapeně koukli.
"Jak nemůžu?" povytáhla obočí Anežka.
"Chtěla jsem jít s kámošema na chatu. Na jednu noc."
"Cože?" Tátova naštvaná vráska byla zpět.
Anežka se tvářila pořád stejně překvapeně.
"Chtěli jsme být spolu, když jsou ty prázdniny," pokrčila jsem rameny.
Jako normální lidi. Ti to tak přece dělají, ne snad?
"A ptala ses, jestli můžeš?"
Zahleděla jsem se do svého hrnku. To nebyl chytrý tah. Měla jsem začít úplně jinak. Než ale stihnu vymyslet strategii rychlé záchrany, táta mě předběhne.
"Kdo tam bude?"
"Kamarádi."
"To je kdo? I kluci?"
Má cenu lhát? "Jo."
Koutkem oka jsem zahlédla Anežčin výraz.
"Tak to neexistuje." Táta se na mě nedívá. Pokračuje v psaní do svých papírů.
"Tati, prosím."
"Ne. Není ti osmnáct. A netvrď mi tady, že tam budete pít jenom džus."
Bleskově jsem zauvažovala nad nějakým argumentem. Nic mě nenapadalo. Cítila jsem, jak se mi hrudníkem rozlévá beznaděj.
"Budu tam se Sofií. Víš kterou. Sofie Mrázová. Ta taky pít nebude, rodiče jí to nedovolí."
"Tomu bych teda moc nevěřil."
"Tati, prosím. Nikdy nikam nechodím."
"Ne. A to je konečné slovo. Budeš doma s rodinou."
Zvedla jsem se od stolu. Oba se na mě podívali s jistou dávkou nového údivu.
Chtěla jsem něco říct. něco hodně drzého. Ale nakonec jsem neřekla nic.
Prostě jsem se otočila, nechala hrnek s heřmánkovým čajem na stole a odešla do pokoje.
Byla jsem si však jistá, že moje nevyřčená věta visela jim oběma kdesi uvnitř hlavy.

Ty moje rodina nejsi, tati.