Hvězdy, co nás spojily [Dramione]

14. kapitola

Jednou přijde do vašeho života někdo, s kým si myslíte, že to má smysl, srazí vás ta láska na kolena...ale na kolenou vás asi už nechá. 💁‍♀️
Miláčkové, tohle je můj případ, takže věřím, že mi odpustíte, že po svém historicky prvním rozchodu nejsem úplně schopná psát romantický příběh Draca a Hermiony...😶
V této povídce bych ráda udržovala takovou pohodovou, přátelskou atmosféru a nemyslím si, že mi to teď půjde.
Doufám, že mám vaše pochopení. ❤️
A taky doufám, že jste měli veselejší Vánoce než já 😅
Tak aspoň šťastný nový rok 😊
Vaše Déňa

„Tati?" promluvila do, zjevně prázdného, bytu Carina, která právě vystupovala z krbu.

Když jí dlouho otec neodpovídal, zkusila to znovu a potom znovu, ale stále nic.

„Tati?" vyslovila naposledy do ticha, než se svezla na zem a rozplakala se.

Potřebovala teď Dracovo objetí, potřebovala se mu s tím vším svěřit.

I když věděla, že to nikdy nepochopí tak dobře, jako Hermiona, chtěla to probrat s ním.

Nevěděla proč, asi kvůli pocitu bezpečí, jenž jí její otec neustále poskytoval, ale zkrátka potřebovala jeho, ne ji.

Prásk!

„A jak jsme šli v té tmě, tak on prostě spadnul do toho bazénu!" říkal jakýsi ženský hlas a Carina zbystřila.

Žena?

„Musí to být bezva mít sourozence," slyšela Draca.

„To ano, víš, kdybych měla mít dítě, nikdy nechci jedináčka, chci minimálně dvě." Sdělovala žena další, naprosto zbytečnou, informaci a vkročila do obývacího pokoje, kde se rozsvítilo a Carinae i přes slzy viděla svého tátu.

„Tati!" vykřikla a vrhla se Dracovi kolem krku zrovna ve chvíli, kdy žena začala o tom, jak moc nemá ráda muže, kteří své děti tají.

„Cari," oslovil ji zaskočeně blonďák a sevřel ji v pevném objetí. „Co ty tady děláš?"

„Já potřebuju pomoct, potřebuju poradit. Máma by tomu nikdy nerozuměla, potřebuju radu, tati, prosím," zadívala se na něj jeho očima.

„To je samozřejmost, Car, neboj se," ujistil ji a zadíval se na svou společnici. „Janet, to je moje dcera Carina."

„Pochopila jsem," odfrkla si. „Ráda tě poznávám, Carino."

„Já vás taky," přikývla,ale rozhodně nezněla přesvědčivě.

„Jak se-"

„Janet," přerušil ji Draco, „děkuji ti za příjemný večer, ale myslím, že pro dnešek už bychom to měli rozpustit."

„Proč jsi mě zval k sobě, když jsi věděl, že tu máš dceru?" prskla po něm.

„Neveděl," namítla blondýnka. „Ale když už tu jsem, tak," nechala vyznít větu do prázdna, pokrčila rameny a podívala se na tátu.

„Je to moje dcera," otočil se omluvně, zároveň však naprosto hrdě na společnici.

„Jasně, v pořádku, já odejdu," pronesla ona Janet tím nejnepřesvědčivějším tónem, který dosud mladá slečna Grangerová slyšela.

„Děkuju ti," usmál se Draco a líbnul ji na tvář.

„Bylo skvělé tě poznat, Carino," usmála se sladce žena.

„Já jsem též ráda, Janet," vyplivla zmijka její jméno a posadila se na gauč, aby jí dala najevo, že už si jí nevšímá.

„Napíšeš mi?" zeptala se Draca a ten jen přikývl.