Hvězdy, co nás spojily [Dramione]

3. kapitola

Ráda bych se omluvila, že kapitolka vychází až teď, ale dneska jsem to měla nabitý. 🙈
A nevím, co dál dodat, prostě si tuhle delší kapitolku užijte. 💗

„Schůzku si můžeš sjednat i přes mého asistenta,“ pronesla brunetka chladně.

„To je pro mě novinka,“ odpověděl též chladným tónem. „Ale není to jediná novinka.“

„Já zapomněla, byl jsi vlastně nějakou dobu mimo. Kolik? Patnáct let?“

„Necelých,“ přikývl a podíval se na dvojčata, která jej propalovala pohledem. „Kdy si s tebou můžu domluvit schůzku?“

„Dneska-“

„Ne, mami, dneska nemáš čas!“ skočil jí do řeči Scorpius. „Přijeli jsme sem. Od Vánoc jsme tě neviděli. Dnešek je náš, nepatří tomuhle... pochybnýmu chlápkovi.“

„Dobře, tak dneska ne. Co zítra -“

„Zítra by to šlo. Zvu tě na oběd.“

„Tak jo,“ přikývla Hermiona. „V jedenáct hodin mám pauzu, přijď mě vyzvednout.“

„Fajn,“ přikývl Draco a podíval se znovu na ženu, kterou kdysi miloval, od které by nečekal zradu.

A to, že mu neřekla o jeho dětech a ty na něj teď hleděly jako na cizího, rozhodně za zradu považoval.

„Chceš ještě něco?“ zeptala se ho chladně.

„Chci ti říct, že to, cos udělala, bylo fakt svinský,“ řekl skoro bez emocí.
„A já to budu chtít napravit, tak se na to, prosím, příprav.“

„To- to ale nemůžeš,“ zavrtěla hlavou.

„Myslíš? Hermiono, je mi fuk, jaký jsi měla důvody, připravilas mě o něco, co už jen těžko doženu, žádnej důvod pro mě nebude dost.“

„Pardon, o čem je řeč?“ vystoupil jim do toho Scorpius.

„O nic nejde, miláčku,“ řekla Hermiona s úsměvem. „Jen menší neshoda.“

„Ale kvůli tomu na ni nemusíte vyjíždět, ne?“ pozvedl blonďák hlavu proti Dracovi.

„Scorpiusi,“ začal, „myslím, že se brzy dozvíš, o co jde. A až se tak stane, možná to pochopíš.“

„Jak víte-“

„Scorpe, Caro, jdeme,“ zavelela brunetka. „Nechci, abyste u toho byli.“

„No, mně se zas nelíbí, že u toho nebudem,“ zamračil se chlapec.

„Nemusíte být u všeho, zlato.“

„Vážně nemusí?“ podíval se na ni Draco a Hermiona k němu přistoupila blíž.

„Věř mi, nikdy jsem neměla v úmyslu ti ublížit, ale těm dvěma je čtrnáct a jsou věci, u kterejch fakt bejt nemusej.“

„Nechtělas mi ublížit? A co sis myslela, že jsem kostka ledu a nezraní mě to? Nebo že jsem takovej idiot, že to nezjistim? Nebo co?“

„Já jsem tě tím už pak nechtěla zatěžovat,“ zašeptala, „myslela jsem, že máš úplně jiný starosti, když jsi ani neodpověděl na dopis. Tak co jsem měla dělat? Když jsem se nechtěla trápit?“

„Trápit? Měl bych ti povyprávět o tom, co jsem zažil já, to, cos mi neřekla, by bylo to jediný, co by mě drželo nad vodou.“

„Ale to jsem nemohla vědět.“