Hvězdy, co nás spojily [Dramione]

12. kapitola

Hahaha, koukáte, kdo to stihnul ještě ve středu, že? 😂
Urvala jsem si kousek spánkového režimu a jela jsem, takže mám kapitolku i na příští týden 😊
Chtěla bych se vám moc omluvit za tak dlouhou čekací dobu, nicméně povinnosti volaly a moje hlava neměla na psaní ani pomyšlení, doufám, že to chápete 😅
Užijte si kapitolku 💗

Trapné ticho.

To panovalo necelé dvě minuty po tom, co Carina a Scorpius s Alicí odešli.

Ani jeden nevěděl, jak začít s konverzací, a tak jen seděli a poslouchali tikající hodiny.

Nakonec však byla Hermiona ta statečná, která se pustila do konverzace: „Co jsi to předtím říkal v tom krkolomném jazyce?“

„Že jsi pořád stejná jako před lety,“ pokrčil rameny. 

„Fakt jsem?“ podívala se na něj.

„Jsi. Jen máš takový...to je jedno,“ mávnul rukou.

„To teda není jedno!“ rozčilovala se. „Řekni to.“

„Prostě jsi pořád stejná, jen máš takový mateřštější rysy...a taky je na tobě vidět, že se trápíš,“ řekl a dodal: „A jsi nervózní. Pořád rozepínáš tu náušnici.“

„Pořád si to pamatuješ?“ zadívala se na něj nevěřícně brunetka.

„A Cara dělá to samý,“ přikývl. „Scorpius po tobě má to mrkání.“

„Mrkání?“ nechápala.

„No, že když řekne něco nevhodnýho, tak mrká zrychleně,“ zasmál se.

„Zkoumáš moje děti?“ zamračila se.

„Ne, všímám si nových věcí, kterých sis ty mohla všimnout a já ne,“ napodobil její postoj.

„Neměla jsem povinnost ti o nich říkat, Draco.“

„Pouze prostá lidská slušnost tě k tomu mohla trochu pobídnout,“ broukl prostě.

„Omluvila jsem se tě, co víc po mně ještě chceš?“ vydechla.

„Myslíš, že stačí omluva? Na ty je už pozdě, Hermiono. Pouto, který má s nima vybudovaný Weasley je to, co mělo být moje. Ale nemám ho, protože holka, kterou jsem miloval nade všechno na světě a pro kterou bych klidně i umřel i přes to, že nebyla ani schopná mi říct o mých vlastních dětech, mi drze zatajila, že jsem jejich otec.“

„Nechápeš to Draco! Jak bys to mohl pochopit?! Nikdy jsi nezažil tu bezmoc. Vím, že jsi byl kolikrát na dně, vím, že jsi to neměl jednoduchý, ale tady už nešlo jen o mně. Nezažil jsi to být matkou, nezažil jsi ten pocit, nevíš, jaký to je. Ty bys pro mě umřel, ale já pro ty dva dál žila! Žila a dýchala, donutila se každý den vstát. Musela jsem jim zajistit ten nejlepší život, jaký jsem mohla!“

„Beze mě?!“

„Ano, bez tebe! Nemohla jsem je nechat žít ve světě, kde jsme ty a já spolu, Draco! Snili jsme o tom, všechno jsme si to naplánovali jinak. A pak tě zavřeli, já jsem musela něco udělat! Nemohla jsem za tebou do vězení přijít s pláčem a prosíkem. Tvoji rodiče by to navíc neunesli. Chtěla jsem se postavit na vlastní nohy a pak...pak přišel Ron a -“

„A tys mu v klidu nechala všechno, co bylo moje. Gratuluju, Hermiono, to je fakt hrdinství.“

„Proč házíš veškerou vinu na mě? Psala jsem ti. Psala jsem, že ti potřebuju říct něco důležitého, neodpověděl jsi. Zařídila jsem si s tebou návštěvu v Azkabanu, jela jsem tam, aby mi řekli, že si mě nepřeješ vidět a musím odjet. Proč mi máš ty vyprávět o hrdinství, když jsi sám ani neotevřel jednu jedinou obálku, která mohla náš život úplně změnit?“