Hvězdy, co nás spojily [Dramione]

13. kapitola

Kapitolka nemastná neslaná, já vím, ale počkejte si na další, to budete čumět 😜💗
Ale snad vás tato neodradí, no 😂
Dobrou noc 💓

Nechtěla na něj myslet.

To bylo to poslední, co si přála, myslet na otce svých dětí.

Co z toho měla?

Akorát narušený spánkový režim.

To bylo k vzteku.

Chtěla vyrazit za svou nejlepší přítelkyní, všechno s ní probrat a požádat ji o radu.

Jenže Ginny Potterová nebyla ta správná osoba.

Nejen proto, že se jí nelíbila představa, že by v Doupěti, kde se nyní její nejlepší přítelkyně zdržovala, vidět Rona, ale i proto, že věděla, že sama Ginny má určitě s nejmladší dcerou Lily.

Na to bych už neměla nervy, napadlo ji.

Spousta jejích kamarádek byla najednou těhotná. Měla kolem sebe najednou tolik miminek a ani jí vlastně nedošlo, jak je ráda, že je jejím dětem, kolik jim je.

Ano, mít v osmnácti děti, ke všemu dvojčata, je opravdu brzy, na druhou stranu, měla potom více energie na ně a potom více času na sebe, kdežto její kamarádky...měly toho nad hlavu.

Nicméně výhoda patnáctileté dcery byla, že s ní mohla už spoustu věcí probrat.

Ne, že by se Scorpiusem nemohla, ale holčičí drbání zkrátka...bylo jejich.

A tak se vydala navštívit svou dceru do pokoje, aby se jí mohla svěřit.

Doufala, že si Carina stále zachová neutrální postoj, který zastávala vždycky.

„Car?“

„No, mami?“ zvedla bouřkové oči od časopisu.

„Můžu s tebou hodit řeč?“

„Jen do mě,“ přikývla a posadila se, aby tak na posteli udělala místo matce, která si k ní sedla a začala se svěřovat se svými problémy.

***

„Takže,“ hleděla po dlouhém monologu Carina na Hermionu. „Myslíš na mýho tátu, vzpomínáš na vaše dávný společný chvíle...a myslíš si, že je to špatně?“

„Přesně tak,“ potvrdila brunetka, při čemž obočí její dcery vyletělo vzhůru.

„Můžeš mi vysvětlit, co se ti na tom nelíbí?“ nechápala blondýnka.

„Je to můj bejvalej,“ vydechla.

„No a?“

„A to bych na něj asi myslet neměla,“ zamračila se.

„Nenapadlo tě, že na něj myslíš proto, že ti, co já vím, třeba chybí?“ podívala se na ni s otazníky v očích.

„Kdyby mi chyběl, chyběl by mi celých patnáct let,“ argumentovala, ale poměrně nejistě. 

„Mami,“ usmála se Carina tím nejtrpělivějším úsměvem, který se na její tváři kdy objevil. „Vím, že ti chyběl,“ řekla.

„Jak?“ vydechla brunetka a poplašeně se rozhlédla po svém pokoji.

„Já ty dopisy četla. Ale byla jsem asi první,“ přiznala. „Vím, jak moc jsi ho milovala, i vím, jak moc tě bolelo, když sis myslela, že se na tebe vykašlal. Ale,“ zadívala se jí přímo do očí, „pro něj jsi znamenala totéž.“