Hvězdy, co nás spojily [Dramione]

8. kapitola

Tak jsem opět tady i s rozhovorem mezi Dracem a Carou.
Co čekáte, že se jako dozvíte? Čtěte, čtěte, čtěte 😂

„Nebýt smrtijedství, byli byste s mámou dodnes na nože,“ zopakovala Carina jeho slova. „Proč?“

„K tomu je takový malý příběh,“ pousmál se blonďák.

„No tak sem s ním,“ povzbudila jej.

Draco Malfoy seděl na jedné z dívčích toalet a pil whisky rovnou z flašky, když se otevřely dveře.

„Grangerová!“ vykřikl zděšeně.

„Malfoyi! Ty zmetku, co tady děláš?“

„Nevidíš?“ protočil oči. „Zapíjím novou paní ředitelku,“ ušklíbl se.

„Proč tady?“ zvedla obočí.

„Protože tohle místo nemá zaznačené,“ odpověděl a napil se.

„Ehm, ehm," napodobila v tu chvíli odkašlání Umbridgeové.

„Do Merlinovy řitě!“ zaklel a rozkašlal se.

„Až tam, jo?“ rozesmála se Hermiona, až se za břicho popadala a svezla se na zem.

„Co jsi za člověka, Grangerová?“ kroutil nevěřícně hlavou.

„Přece nejsem člověk, ale nějaká záhadná kreatura,“ pokrčila rameny a on po ní vrhl tázavý pohled, který bystrá čarodějka samozřejmě zachytila, a tak to upřesnila: „Mudlovská šmejdka.“

„Ale fuj,“ otřásl se. „Víš, že když to o sobě říkáš, tak se strašně ponižuješ?“

„No ovšem,“ povzdechla si. „Malfoyi,“ oslovila jej.

„Co chceš, Grangerová?“

„Já bych tak strašně chtěla mít tak jednoduchej život jako ty,“ řekla a on se zakuckal. „Co děláš?“ protočila oči a  praštila do něj.

„Jednoduchej život jako já?“ zopakoval její slova. „Kdybys tak věděla, Grangerová, kdybys tak věděla.“

„Co kdybych věděla?“ zpozornila hned.

„Jak to mám těžký,“ řekl. „Myslím, že se oba snažíme, aby to vypadalo jednoduše, ale ve skutečnosti to tak není.“

„Tak se pochlub,“ řekla. „Máme na to celou noc,“ vytrhla mu flašku whisky z ruky, aby se také napila.

„Zrovna do tebe bych to neřekl,“ přiznal.

„Budeme si svěřovat hluboké životní příběhy, měli bychom být trochu napití,“ vysvětlila prostě a dala se do vyprávění, po kterém následovalo to jeho.

Nikdo jim snad nikdy nebyl bližší, než ten, vedle kterého právě seděli.

Teď znali svá tajemství, strachy i těžkosti, ale ani ve snu by je nenapadlo, že tohle začínající, pomalu rostoucí, přátelství někdy přeroste v něco jiného, když Draco řekl: „Tenhle depresivní rozhovor musíme někdy zopakovat,“ v naději, že řekne ne.

Ona ale místo toho odpověděla: „Ale jo, proč ne, už se těším,“ aby ho naštvala a se svými věcmi, ďábelským úsměvem, ale uplakanýma očima odešla.