Hvězdy, co nás spojily [Dramione]

10. kapitola

„Pane, pardon, já jsem jeho dcera!"

„Blaisi, idiote, to je moje dcera!"

Řekli oba dva naráz.

„Á, vy jste fakt otec a dcera," zazubil se Dracův kamarád a přešel k sedící Carině. „Jsem Blaise Zabini," představil se, zatímco natahoval ruku směrem k ní. „Jsem potěšen, že tě poznávám, slečno," dodal, když jeho ruku stiskla.

„Carina Grangerová-Weasleyová," představila se ona mladá dáma, při čemž se Blaise zašklebil.

„Jsi si jistá tím druhým příjmením?" zeptal se napřímo.

„Naprosto a úplně," ujistila jej s úsměvem a vrhnula pohled po Dracovi.

Snad aby ji zachránil.

„Proč musíš mít vždycky tak blbý kecy, Blaisi?" protočil blonďák oči.

„Protože bagr," usmál se na něj přítel sladce a poté se rozhlédl po gauči, jako by snad něco hledal. „Kde je kluk?" zeptal se.

„V pokoji," broukla Cara. „A trucuje," dodala.

„Prosím?" nechápal Dracův bývalý spolužák.

„Teď bych ho asi nechal," kývl na něj zmiňovaný.

„Dáte si kafe?" zeptala se Carina zničehonic Blaise.

„Dal bych si tykání," ušklíbl se. „Ale to kafe taky, děkuju."

„Jdu na to," přikývla dívka a zmizela v kuchyni.

A jakmile zmizela ve dveřích a nebyl vidět ani její stín, Blaise se pustil do výzvědů: „Jak může být tak nádherný stvoření tvoje dcera?"

„Vážně? Tohle ti leží na srdci?" vydechl bývalý zmijozel, snad dokonce otráveně.

„No dobře, čekal jsem, že to víc oceníš, ale jak myslíš," pokrčil rameny. „Jak jde rodičovství?"

„Hodinu jsem v pohodě a druhou hodinu debil, tak nevím," pronesl téměř nezaujatě.

„Puberťáci, no, nebyli jsme jiný," zasmál se manžel Pansy Zabini. „Se kterým z nich je to těžší?"

„S oběma...jednu chvíli po mě jede jeden, ale když je ten jeden v klidu, tak zas jede druhej, už nevím, co s tím a to je to teprve den," šeptal Draco.

„No právě, je to teprve den, ještě máš šanci to vypilovat," zazubil se, při čemž blonďáka poplácal po rameni a plácnul sebou na gauč vedle něho.

„Já myslím, že bude skvělej táta," usmála se povzbudivě Cara. „Říkám to teď, protože vím, že si každou chvíli zas můžu začít na tobě vybíjet vztek na mámu. A věř mi, že to nedělám úmyslně, jen...mě to vždycky nějak vezme, já nevím."

„To vypadá na soukromej rozhovor," nakrčil Blaise nos. „No, stejně jsem vás vlastně přišel jen pozdravit," řekl.

„No to je od tebe hezký," zazubil se na něj Draco a Blaise po něm vrhnul úšklebek.

„Rád jsem tě poznal, Carino Malfoyová, tu kávu si dám jindy," rozloučil se a než se blondýnka nadechla k odpovědi, byl ten tam.

„On mi řekl Carino Malfoyová," otočila se nevěřícně na Draca Malfoye.

Ten tomu také sám nevěřil. Nechápal, v jakém vesmíru si vybral takové kamarády jako Blaise Zabiniho.

„Řek mi Malfoyová," vydechla.

„Omlouvám se za něj," povzdechl si blonďák.

„Ne, to mi nevadí ale...zas mi tím připomněl, že vlastně...nikam nepatříme," zvedla k němu modré oči.

„Jak to myslíš, že nepatříte, to je nesmysl," vypálil ze sebe hned Draco.

„Jde o ten pocit. Nevím, jak to má Scorp, nebavili jsme se o tom, ale mně se rozpadá svět. A vůbec ne proto, že mě nějakej kluk nechce, jde o to, že... moje máma, člověk kterýmu jsem bezmezně věřila, mi lhala o tom, kdo je můj táta. Důležitej člověk v mým životě. Táta, jako Ron, vlastně není můj táta. A je tu ta nejistota. Co když, až se vrátíme, zjistí, že mu bez nás vlastně bude líp a odejde? Nemá k nám teď žádný závazky, nemusí se o nás starat. Co se tebe týče, vím, že teď se snažíš, ale co když tě to brzy přestane bavit? Navíc mezi sebou nemáme ani takovou důvěru, což není ani moje, ani tvoje chyba, je to chyba mámy a tím se dostáváme k tomu, že jsem zase na začátku, lhala nám, připravila nás tak o možnost poznat se a vybudovat si ten vztah a...sakra, jak bych to zvládala bez Scorpa? To si ani neumím představit," vydechla nakonec.

„Já jsem vůbec nevěděl, že bys to mohla vnímat takhle," hleděl na ni, na svou dceru s jeho očima plnýma slz a nevěděl, co dělat a pak jej něco napadlo. „Chceš obejmout?"

„Asi dobrý, nejsem objímací typ," pousmála se, při čemž si dala vlasy ke straně a Dracovi zklamaně poklesla ramena. Ale aspoň to zkusil, tím se mohl utěšovat. „Nebo vlastně ne," zamračila se a vtěsnala se do otcova objetí.

„Tohle je neuvěřitelný," zasmál se blonďák a pohladil ji po vlasech stejné barvy jako byly ty její.

„Co?"

„Že jsem vedl vážný rozhovor se svou dcerou a snažím se ji teď utěšit," smál se a stále tomu nevěřil.

„Tak jo, to je divný, nikdy nebrečím, nikdy," našpulila rty. „Jak se ti to povedlo?"

„Mně? Nijak, to Blaisovi," ušklíbl se a Carina se zasmála a posadila se zpátky.

„Děkuju," usmála se.

„Za nic," oplatil jí úsměv a pohladil ji po bledé tváři. „Nemusíš mít strach, od teď tu už navždycky budu pro tebe," slíbil.

„Fakticky?"

„Fakticky," přikývl.

„Stáváš se rodičem, jo?" ušklíbla se.

„Už oficiálně," přikývl s vážnou tváří a Cara se rozzářila.

„Dobrá tedy, tak s tebou počítám," řekla, načež se zvedla a odešla za bratrem do pokoje.