Můra

Prolog

Kdybych měla tuto scénu nakreslit, použila bych hodně černé. A taky popel.
Zvláštní, tohle mě nikdy předtím nenapadlo. Mohlo by to být zajímavé, malovat popelem. Hlavně portréty. Na co že se mě to ptal?
„Heleno, podívejte se na mě."
Zvedla jsem zrak ze svých bot. Hnědé oči. Nejběžnější zbarvení oční duhovky. Jenže tato hnědá byla všechno, jen ne obyčejná.
„Heleno."
Okrová. Ne. Ne tak jasná. Hnědá, jako boky prérijního hřebce. Jako strniště na pšeničném poli za dusného zářijového dne, kdy slunce skryly mraky ale vzduch je stejně teplý a podivně utlumený, jako po letním západu slunce.
Cítila jsem, jak se mi pohled kalí slzami.
„Co slyšíte?"
„Už nemůžu," zavrtěla jsem hlavou. Hleděla jsem mu do očí, ale neviděla jsem je. Jako by byly jen jakési okno. Okno do mého inkoustem zkrápěného života.
Můj hlas zněl jako cizí. Nepoznávala jsem ho. Nebo on nepoznával mě.
Na rameni mi spočinula jeho dlaň. Byla nepříjemně studená. I přes látku trička jsem cítila, jak mou kůži zachvacuje chlad.
„Chci vám pomoct. Jenže nemůžu, když se budete bránit."
„Já se nebráním."
„Tak co se děje?"
„Vy to nechápete? Nemáte mi jak pomoct."
„Možná ano."
Odvrátila jsem tvář. Hlouposti. Nechci, aby mi pomáhali. Nikdo z nich. Nemůžou. Stejně se jim to nikdy nepodaří. Nikdo neprohlédne ten hučící roj jedovatého hmyzu, který mi víří hlavou. Ani tyhle hnědé oči ne.
„Heleno, prosím. Řekněte, slyšíte něco? I teď v tuto chvíli?"
„Už s ním nechci mluvit," zašeptala jsem.
„Nemusíš."
„Prosím?" Sklonil se, aby mi lépe viděl do tváře. Dovolila jsem mu propojit naše pohledy. Jenže já už jsem mu neměla co sdělit. Ani slovy, ani očima.
„Prostě mu neodpovídej."
Nechala jsem klesnout víčka. 
„Heleno, prosím. Nerozumíte mi? Nemyslím si, že jste blázen."
„Nejsem blázen."
"Právě vám říkám, že si to nemyslím. Jenže ani nejste v pořádku. Něco se s vámi děje. Něco nebezpečného. Nemusí to tak ale být. Vždycky existuje nějaká cesta ven, a já vám můžu pomoct se na ni vydat. Jenže první mi to musíte dovolit."
Zvedla jsem hlavu a znovu pohlédla do těch hnědých očí. Ne proto, že bych mu to dovolila.
Náhle mě zachvátil podivný pocit. Jako by se mé tělo začalo stlačovat.
„Co cítíte?"
„Neodpovídej mu."
„Co cítíte?" Jeho hlas už byl zoufalý. Hlavu mi naplnila tíha. Vytlačila z mých očí další slzy.
„Déšť."