Bad girl + Famous boy = perfect couple (Louis Tomlinson)

2.díl

Ráno jsem slyšela mámu, jak mě budí a říká, že mám vstávat. Tak jsem vstala, šla jsem do koupelny a udělala jsem si ranní hygienu. Když jsem vyšla z koupelny, tak jsem šla ke skříni a hleděla jsem do ní  jako, kdyby tam stál nějaký starej dědek, ale nahej. Tak jsem si vzala rifle a tričko na kterém bylo natištěný číslo. Šla jsem k šuplíku a vzala jsem si z něj spodní prádlo. Dooblékala jsem se a šla jsem dolů, do kuchyně, kde mě už čekala vynikající snídaně a čaj. ,,Dobré ráno" řekla jsem a sedla jsem si ke stolu. ,,Dobré, tak jak se ti vstávalo?" usmála se. ,,Špatně" řekla jsem, ,,proč?" zeptala se mě. ,,Ještě se ptej, první den prázdnin a ty mě budíš v 6 hodin ráno! Vážně ti děkují, jsi moc milá" řekla jsem ironicky. ,,Já vím".

Dosnídali jsme a já si šla ještě do pokoje pro mobil,tašku a bejzku. Nasedli jsme do auta a jeli směr PRAHA.

V Praze

Praha je pěkná, ale mě se moc nelíbí a vážně Vám neřeknu proč, ale prostě se mi nelíbí. Když jsme došli do nemocnice, tak si mě hned vzali a prostě mě nejprv začali měřit,vážit a změřili mi tlak. Když jsem si tím vším prošla, tak jsem se musela svléknout. Takže jsem zůstala jen v riflích a podprsence. No, potom jsem si lehla a doktorka nanesla nějaký gel a s takovým přístrojem mi začala jezdit nad prsy a pod prsy. Když to skončilo, podala mi obrousky a já si to utřela. Oblíkla jsem se a šla jsem za mamkou, čekat do čekárny. Celkem dost dlouho jsme tam čekali, když si najednou zavolali mamku dovnitř. Čekala jsem sama. Potom se otevřeli dveře a sestřička mě zavolala dovnitř, tak jsem šla. Když jsem šla dovnitř, tak jsem viděla mamku jak brečí a já si pomyslela, že to asi nebudou moc dobré výsledky. ,,Tak Sarah, tady si sedni" řekla doktorka a ukázala na židli vedle mamky. Sedla jsem si a objala jsem mamku a ta mě málem udusila. ,,Mami, já nechci v téhle nemocnici zůstat, tak mě prosím tak nedus" a usmála jsem se.

Pořád brečela a už mi to šlo na nervy. No nedivte se, jsem ve zvěrokruhu býk, takže se strašně rychle rozčílím. ,,Tak co se děje, řekne mi to už někdo?" zeptala jsem se naštvaně a vražedně jsem se podívala na doktorku. Když konečně začala mluvit chtěla jsem zatleskat, že konečně otevřela tu její pusu. ,,No víš Sarah, nedopadlo to tak jsme si to mysleli, a je moc dobře, že sedíš,  takže vím že nemáš ráda když to protahuju". ,,Tak už to konečně řekněte" naštvala jsem se, zase. ,,No, prostě máš nemocný srdce a už nebije tak jak by mělo ,takže..." chvíli se odmlčela ,,je mi to strašně líto, ale ty... prostě ti už nezbývá moc času" a utřela si jednu slzu. BUM!! Tak tohle jsem nečekala, ale já to vážně nechápu, vždyť mě nic nebolelo a nepíchalo mě nic u srdce. Asi jsem hodně dlouho přemýšlela nebo spíš jsem byla v šoku a potom jsem se zmohla aspoň promluvit. ,, A kolik času mi ještě zbývá?" zeptala jsem se. Ona to asi nečekala, že se na to zeptám, ale odpověděla mi.  ,,Minimálně 2 měsíce" řekla a podívala se na mě smutně. ,,Aha, no, tak to se nedá nic dělat. Mami nebreč a pojď půjdeme domů a řídím já a neodmlouvej!". Máma vstala a šli jsme. Když jsme byli na parkovišti, tak jsme slyšeli jak na nás někdo volal. Byla to doktorka ,,co ta tady ještě chce" zašeptala jsem si pro sebe. Máma už byla v klidu, takže se jí zeptala. ,,Co potřebujete? Nebo jste něco zapomněli?". ,,No, já Vám jen přišla říct, že má Sarah ještě šanci", když jsem to slyšela, tak jsem se otočila a začala jí poslouchat. ,,A jakou?" zeptali jsme se já i mamka naraz. Já se trochu usmála a hned jsem jí začala poslouchat. ,,No, můžeme čekat na nové srdce a potom na operaci a Sarah bude žít" řekla doktorka. Podívala jsem se na mamku a ona se poprvé usmála a řekla ,,jaká je šance, že získáme to srdce?". ,,No asi 24 procentní" řekla doktorka. Máma se na mě podívala, tak jsem řekla. ,,No i to je dobrý, ale já na to nemám štěstí, takže s toho nic nebude, takže na shledanou" řekla jsem a nastoupila jsem do auta. Máma se s ní rozloučila a taky si nasedla a jeli jsme domů.

DOMA:

Přijeli jsme až večer, protože jsme se ještě stavili v obchodním centru a na večeři. Když jsem přišla, hned jsem běžela nahoru po schodech do pokoje hned jsem se šla vysprchovat a odlíčit. Vyšla jsem z koupelny a oblíkla si věci ve kterých spím. Šla jsem dolů, kde seděla máma a pila kávu, tak jsem si naproti ní sedla a promluvila jsem ,,mami ser na to, takový věci se stávají a já jsem s tím smířena, jsem ráda, že to potkalo mě a ne třeba to malinký miminko, jak taky s jeho mámou čekali v té čekárně. Já už za sebou už aspoň něco mám, ale to malý ne. A teď si představ dělat pohřeb takovému malinkému miminku, který o něčem neví". ,, Máma vstala a silně mě objala. ,,Promiň, že jsem taková a že nejsem taková silná jako ty" brečela ,,mami už nebreč" ,,dobře,dobře už nebrečím" a usmála se. Chvíli jsme si povídaly, když mě něco napadlo ,,mami já vím jak si ty 2 měsíce užiju" mamka se na mě udiveně podívala a zeptala se ,,jak?". ,,Poletím do Londýna!"...

Takže 2.díl je na světě" Já vím, že si to nikdo nečte, ale mě to nevadí :D Jsem totiž nemocná a doma se nudím, tak se aspoň něčemu zabývám :D Ale silně doufám, že si to aspoň někdo přečte. Sorry na chyby vím, že tam jsou.

Sarah xoxo