Planoucí jiskra

Kapitola 1. - Planoucí srdce

Déšť se prudce snášel na kamennou dlažbu a odrážel se od studené nerovné země. Dlouhé šaty se jí lepily na nohy a střevíce měla promočené jak se už ani nesnažila vyhýbat loužím. Na zemi jich bylo tolik, že před nimi nebylo možné uhnout. Stejně jako od temných zdí, které byly tak blízko, že měla pocit, jako by se na ni tlačily.

Nebylo možné před nimi uniknout. Před zdmi, které ji věznily.

Musela se zastavit. Ztrácela dech, nohy se jí smýkaly po kluzkých kamenech, ale ona si stále připomínala, že to, co nechává za zády je horší než zima a vyčerpání, které nyní pociťovala. Musela pryč. Nesměla zastavit. Ne, ne, už to nedokázala dál snášet.

Vyběhla z úzké chodby a vlasy jí smáčel déšť nanovo. Třásla se zimou. Chladná voda, která ji halila ji na kůži pálila, jak dopadala na její rozohněné tělo. Nejraději by si servala kůži z těla. Nenáviděla to. Nenáviděla tohle království, svůj osud...

Narazila do něčeho pevného. Úlevou vzlykla, když ji obejmuly známé ruce a přitiskly si ji k sobě.

„Co to děláš, můj plameni!? Blázníš, co to děláš?" Odvedl je pod stejně úzkou kamennou chodbu, aby je skryl před deštěm. Celá se třásla, ale byla v jeho náruči. Byla v bezpečí.

„Nemůžu, Vidarre. Musím pryč. Já. Já už nemůžu." Naříkala. Vidarr ji k sobě přitisknul a hladil ji po mokrých černých vlasech a tváři.

„Ty bláznivá. Hloupost utéct v takovém počasí." Ustaraně hleděl na její tvář. Plné rty, které tak zbožňoval líbat, ostře řezanou bradu a planoucí zelené pronikavé oči plné slz. Přitiskl si ji k sobě a něžně ji šeptal do ucha.

Mohla by tak vydržet celou věčnost. Nevnímala chladnou kaluž, ve které si právě máčela nohy a spodek šatů, ani zdi a tmu, které je obklopovaly jako vězně. Přes Vidarrovo rameno se podívala na přilehlé nádvoří a oči ji vystoupaly k zářícímu měsíci na noční obloze, který se rýsoval za bouřkovými mraky.

Mohlo být kolem druhé hodiny ranní. Svíce, které běžně kolem zámku planuly dávno uhasil déšť. Nikdo by je neviděl. Nikdo by je nezastavil.

„Musíme utéct. Teď, dokud nás nebudou hledat." Zadívala se na něj s nadějí v očích.

Její Vidarr. Byl vším, co kdy milovala. Jejich vznětlivé a vášnivé povahy k sobě patřily od prvního okamžiku, co se potkali. Její srdce planulo nejen živlem ohně, ale taky láskou k němu.

„Je mi to líto, můj plameni, ale já nemohu utéct. Nejsem na to dost silný." Smutně vzal její tvář do dlaní. Už ani nedokázala rozlišit, jestli jí tvář skrápějí její slzy, nebo voda z mokrých vlasů a deště.

Až teď si ho pořádně prohlédla. Tvář měl starší než před několika dny. Jeho ramena, vždy tak pevná a silná, najednou jako kdyby o něco ochabla a stahovala celou jeho váhu těla dolů. Přesto v něm poznávala její ohnivého Vidarra, vysokého, mužného, a za každých okolností tak elegantního.

„Nezvládnu tu už ani den. Dusí mě to tu! Svírá! Zabíjí! Ach, Vidarre, pálí mě tu každý kout, každý kámen, každé zpropadené slovo žhne uvnitř mě. Nevydržím od něho už ani jeden pohled. Musím pryč. Zemřu tu." Slzy se jí nahrnuly do očí a rozplakala se nanovo.

Všechno jí tu svíralo. Nenáviděla všechno a všechny. Nenáviděla svou rodinu, která ji připravila takový osud. Musela dýchat. Musela znovu volně dýchat, jinak hrozilo, že oheň, který v ní vřel ji spálí.

Pokud nebude mít šanci volně dýchat, spálí samu sebe.

„Jsi nejsilnější žena, kterou znám, můj plameni. Ty zvládneš všechno. Pamatuješ, jak si nedokázala přivolat ani jediný plamínek svého ohně a místo toho si všechno bezhlavě zapalovala? Podívej se na sebe nyní. Jsi tak silná a statečná! Nedovol mu, aby tě zlomil. Vytyč si nové hradby, křič z plných plic, ale prosím, už nikdy neutíkej sama v bouři do neznáma. Spálila bys za sebou svoji nenávist, ale s ní i mé srdce." Vidarr ji vzal tvář do svých dlaní a něžně ji setřel slzy.

„Jak mám být silná, když nemáme žádnou naději?" Smutně vzdychla. Dívala se do jeho bouřkových očí, starých jako sám čas, a přitom nádherných jako první ranní paprsky slunce. Pohladila ho po tváři, po jeho strništi, které si zapomněl oholit, po jeho krátkých tmavých střapatých vlasech.

„Láska je naše největší naděje." Zasmál se, jako kdyby řekla něco směšně hloupého.

Lhal ji. Až moc dobře věděla, že oni dva nemají šanci na společný život. Že jejich láska je stejně vznětlivá jako oheň v nich. Rozhořela se náhle v ničivém plamenu, a až bude jednou uhašen, vyhasínat bude dlouho, předlouho. Bolestivě. Krvavě. Ohnivě.

Zakroutila hlavou. Jejich láska byla lež. Nikdy se neměla naplnit, a přesto tu stáli a milovali se. Živly ať odnesou zpropadenou kletbu, zem, ať pohřbí jejich magická těla, bylo ji to jedno. Hlavně, když bude její oheň vyhasínat po jeho boku.

Když spojil jejich rty nevnímala vodu, která se její žár snažila uhasit, stejně jako se tohle království snažilo uhasit její živel. Zkrotit ji a naučit ji poslušnosti. Zapomněla na všechno, když si ji k sobě Vidarr přitiskl a vášnivě ji líbal. On ji nechtěl zkrotit, on se ji nebál, nechtěl, její oheň uhasit. Ne, dělal přesný opak. Pokaždé na ni byl pyšný, když v jeho lekcích dokázala něco nového, odměnil ji pokaždé, když znovu a znovu ovládla svůj oheň a vytvořila něco epického.

Nepřestával ji líbat, když ji vyzvedl do náruče, aby nestála ve studené vodě. Vždy byl tak pozorný, vždy byl tak něžný. Polibky ji zasypával její tvář, krk. Přestávala z toho rozumně myslet.

Vidarr byl jejím životem. Její planoucí jiskrou v jinak temném osudu, který ji potkal. Jejím Srdcem. Jen on jí dokázal vrátit život do jejich žil, naději, dal ji životní cíl. Měla pocit, že s ním je nezastavitelná.

Pro něho spálí všechno, co ji zkříží cestu.

Pro jeho záchranu.

Nocí se rozezněli výstražné signály. Znechuceně se podívala na zámek, který skoro nechala za sebou a krev ji začala vřít. Chtěla pálit. Když se signály ozvaly znovu věděla, že ji hledají. Za chvíli za ní vyšlou hlídku strážných.

„Musíme jít." Zkusila to znovu, ale věděla, že útěk se konat nebude. Vidarr se na ni zákeřně usmál.

„Neboj, můj plameni, dneska v noci tě nenajdou." Postavil ji na zem a za ruku ji odváděl směrem k zámku.

Nepozorovaně se celý mokrý dostali dovnitř, a ještě, než je Vidarr stačil ukrýt zaslechla, jak se královi dveře na chodbě otevřely a ohlásila se u něho stráž.

„Vše je v pořádku, zrušte poplach." Řekl král.

„Královna Annara jen potřebovala na čerství vzduch. Nyní se v pořádku vrátila do svých komnat."

Annara zabouchla dveře a utnula tak hlas Podzimního krále. Zvedal se v ní vztek. Svíčky, které k ní byly nejblíž zapálila silným plamenem, aniž by se jich dotkla.

Když se jí kolem těla ovinuly Vidarrovi ruce, všechen vztek se v ní uhasil.

„Tohle jsem tě na lekcích neučil." Zamračil se a položil ji hlavu mezi krk a rameno, kde ji jemně políbil.

Annara se zadívala na hořící svíce, a poprvé si přišla skutečně silná.

Silnější, než všichni ostatní tušili.

_____________________

První kapitola třetího dílu Království Elements je na světě. 

A já se strašně těším na Vaše domněnky a názory. Líbil se Vám první díl? Poznali jste královnu Annaru a jejího milence? Co myslíte, že to znamená? 

Nechte se opět pohltit magickým světem z prostředí ročních období, králů a královen, lásky, zrady a nenávisti. Sledujte cestu Lauren Istrys a jejích přátel i nepřátel, projdětě nebezpečná a kouzelná místa při záchraně celé země. A také se těšte na návrat nádherných stvoření, které k Lauren neodmyslitelně patří. Ano, vracíme se do světa draků <3 

Hlasujte, zanechte komentář, doporučte příběh dál. Moc si toho vážím. Vás si vážím. Užijte si čtení. 

Vaše Se-fuerte.